Smuteční slavnost

Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) (08.11.2011)

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Ty čtyři hvězdy si to podle mě zaslouží, protože to je na ně dostatečně propracované podobenství, které ví, co chce říct, jak to chce říct a jak se dalo čekat - skončil s tím okamžitě v trezoru. Líbila se mi ta pomalá atmosféra, líbil se mi ten pomalý vývin příběhu, líbila se mi i práce s některými symboly, natočené to je taky naprosto skvěle a mezi klady určitě řadím i naprosto dostačující a příjemnou stopáž, protože kdyby to trvalo klidně jen o pár minut déle, začne to působit příliš rozvlekle - až tedy na případ, kdyby delší stopáž přinesla výraznější a silnější závěr). Takže ano, je to dobré a líbilo se mi to, ale nemůžu se ubránit dojmu, že zdejší vysoké hodnocení je dané spíš pověstí, jakou ten film má, než tím, že by to skutečně bylo tak kvalitní. Třeba Jan Němec natočil O slavnosti a hostech a Démanty noci, všechno má stopáž ještě o nějakou tu minutu kratší a oba ty filmy jsou propracovanější, silnější a hlubší, než právě tenhle, který z nich má hodnocení jednoznačně nejvyšší... Slabé 4* (29.01.2023)

Smuteční slavnost díky svoji kratší stopáži dokáže perfektně vtáhnout do děje a zaujmout diváka nejen svým zpracováním, ale také obzvláště působivým příběhem, který poukazuje na absurditu a zrůdnost minulého režimu, zejména v období kolektivizace. Je skvělé, že se podařilo tvůrcům na sklonku 60. let natočit i snímky, které nastavují zrcadlo tehdejšímu politickému zřízení. (05.02.2019)

Stejnojmenný román Evy Kantůrkové je jedním z nejostřejších výpadů proti totalitní zvůli, políčkem, který tvrdě dopadl na tváře těch, jimž bylo ublíženo lidskou krutostí a bezohledností. Filmová podoba pod režijním vedením Zdeňka Sirového dává vyřčeným slovům zcela konkrétní významy, kterých si samozřejmě tehdejší mocní nemohli nevšimnout (už to, že film mohl vůbec vzniknout je tak trochu zázrak). Zásluhu na tom, že se z nezvratného literárního ortelu nad nedávnou minulostí stává působivá obrazová balada plná uhrančivých záběrů má nepochybně kameraman světové úrovně Jiří Macháně i vynikající herci v čele s neprávem opomíjenou Jaroslavou Tichou, Josefem Somrem a dalšími. Škoda, že diváci tehdy v kinech film vyhlíželi marně – premiéru měl až ve svobodných časech, ve chvíli, kdy jen stěží mohl rezonovat s právě probíhajícími událostmi ve společnosti s takovou intenzitou, jako na sklonku šedesátých let. (01.03.2021)