Reklama

Reklama

Obsahy(1)

V první části velkorysé historické fresky režiséra Paľa Bielika jsme prožili s malým Jánošíkem dětství a dobu kněžských studií. Zatímco v rodné vesnici řádily epidemie a panská zvůle, dozvěděli jsme se o smrti děda, kterého Jánošík velmi miloval, a malého bratra. Také o zvůli hraběcího syna Aurelia, který chtěl zhanobit Jánošíkovu kamarádku z dětství Terezu a o revoltě Jánošíkova otce, která měla za následek zapálení rodné chalupy panskými dráby, v jejíchž plamenech uhořela Jánošíkova matka. Nakonec svou smrt nalezl i Jánošíkův otec, krutě umučený v hraběcí temnici. Jánošík, který se vrátil ze studií a nenašel doma nikoho, pohřbil zuboženého otce a přísahal pomstu. Poté, co zapálil několik hraběcích majetků, odešel do hor, kde stráví zbytek života. Jeho zbojnická družina se utěšeně rozrůstá a Jánošík se stává postrachem i nadějí... Nesmrtelná legenda o zbojnickém hrdinovi Jánošíkovi, který bohatým bral a chudým dával, je stále vděčným námětem různých uměleckých zpracování. Třetí filmová verze, která byla natočena na Kolibě v letech 1962–63, vznikla u příležitosti 250. výročí Jánošíkovy smrti. Námět, scénář i režie této velkolepé historické fresky jsou dílem Paľa Bielika – původního hereckého představitele Jánošíka z české Fričovy filmové verze z roku 1935. Zajímavé je, že hlavní roli nesvěřil zkušený tvůrce žádnému z herců, ale mladému lékaři Františku Kuchtovi. Neokoukaná tvář tak vtiskla celému filmovému vyprávění silný realistický nádech. Velkorysý projekt, natáčený v exteriérech slovenských hor, s velkou účastí komparsu, náročnými scénickými stavbami (důmyslná zařízení Jánošíkova "lágera") a s účastí plejády vynikajících slovenských herců, patří k pokladům slovenské kinematografie. Ačkoliv by se na počátku šedesátých let nabízel ideologický výklad lidového hrdiny, Bielikovi se podařilo natočit prostý příběh o mladíkovi vzdorné povahy a silných morálních zásad, který našel odvahu změřit nerovné síly s ozbrojenou mocí. O muži, který naučil lidi, sužované bídou a sadistickou tyranií, doufat v pozemskou spravedlnost. Když byl roku 1713 popraven, bylo mu 25 let, přesto už toho stačil tolik, že se stal věčnou legendou. (Česká televize)

(více)

Recenze (103)

troufalka 

všechny recenze uživatele

Lidé budící pozornost za života se po smrti často stávají legendou a idolem. Přestávají být Františkem, Václavem nebo Jurajem, mění se v mýtickou postavu opředenou různými zvěstmi, přecházejí do lidových povídaček. Jako když si děti hrají na tichou poštu ... něco se upraví, něco se přidá. Výsledkem není portrét skutečného člověka, ale zpodobnění toho, jak je vnímán. Paľo Bielik respektoval legendu a snažil se přibllížit pravdě. Do hlavní role vybral svého přítele, který dodal příběhu svou přirozenost, další postavy obsazené předními slovenskými herci dokreslily profesionalním výkonem. Vznikl malebný filmový monument. Je ryze slovenský, věrně zachycuje chudobu kraje i mentalitu, dává nahlednout do skutečného postavení těch, ze kterých Juraj povstal. Vynořují se nepříjemné otázky. Je církev se svou morálkou a hlásáním pokory v místech, kde se děje zjevná křivda, správným řešením? Nebo je nám biblický příběh již tolikrát přetlumočen, že se stává sám tichou poštou? ()

mm13 

všechny recenze uživatele

Škoda že sa to netočilo za väčše peniaze, veľkorysejšie a s ešte väčším dôrazom na variovanie rôznych prameňov o skutkoch Juraja Jánošíka (či už historických alebo legendarizovaných). Po scenáristickej stránke je to inak na svoju dobu zarážajúco progresívna práca s predlohou, so samotným spracovaním to ale už vtedy mohlo byť lepšie - zopár scén, najmä v úvodných minútach oboch častí, vyzerá ako nácvik čohosi väčšieho, nie výsledok ostrého nakrúcania s ktorým je režisér plne spokojný. A napríklad obsadenie Jozefa Krónera do inak potenciálne zaujímavej postavy otca Tomáša Uhorčíka mi vyslovene prekážalo. (čo môže súvisieť s tým, že Króner je v kroji a s valaškou v ruke Pachom a nikým iným, vôbec celkovo je však typovo príliš výrazný, z kolektívu "ľudských" zbojníkov - pritom stvárnených nemenej dokonalými predstaviteľmi - predsa len vytŕčal až príliš). ()

Reklama

pipapa 

všechny recenze uživatele

Pokud si ještě pamatuji, tak kino- a TV-kopie tohoto filmu měly docela slušnou kvalitu, ale to co nám nabídli "digitální experti" na dvd, to je opravdu otřes, jak obrazem, tak i zvukem. Plazma si s dvd-obrazem ještě jakžtakž poradila, ale modernější LCD to nebere. Obraz rozmazaný a jakoby za rýhovaným sklem a k tomu často tak huhńavý a kolísavý zvuk, že je ztěží rozumět, co dotyčný říká. Škoda!...Totálně mě okouzlil ve své komicko-dramatické roli František Dibarbora, naprosto dokonalý. V této roli jsem si ho doslova zamilovala! ()

BlackTom 

všechny recenze uživatele

So svojou charizmou, postavou skutočného junáka a príjemným vystupovaním je pre mňa František Kuchta jediným filmovým Jánošíkom. Známy príbeh v rukách najlepšieho slovenského rejžu Paľa Bielika ožíva akoby sám a nedáva mi možnosť odtrhnúť oči od obrazovky. Krásna príroda, skvelí herci (Blaškovič, Filčík, dokonca aj Kroner, ktorého moc nemusím) a jedna nesmrteľná legenda. Film, na ktorom sa zub času ešte dlho nestihne podpísať. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Jak bylo a ještě nečetněkrát uvedeno bude, je jánošíkovský fenomén kruciální otázkou slovenskosti vůbec. Od nekritických adorací počínaje přes střízlivější pohledy pokračuje a druhým koncem pomyslného pangejtu konče, degradujícího slavného terchovského rodáka na gangstra své doby. Je jisté, že skutečný Jánošík je jakousi sumou těchto duchovních ingrediencí. V obecné poloze s tím může a musí souhlasit každý. Jinou otázkou je však jak vytvořit přesvědčivý umělecký obraz zbojnického ideálu slovenských, ale i polských karpatských horalů a tím také podstatné části Středoevropanů vůbec. Pro scénáristu Bielika se stala přirozeným východiskem racionalizovaná legenda doplněná o celou řadu historicky doložených fakt a souvislostí nedlouhého zbojníkova života. Při komponování tohoto pohledu se mohl opřít o proslulý prvorepublikový Olbrachtův román NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK, v němž se oblíbenému českému prozaikovi podařilo s mimořádným uměleckým zdarem přesně zachytit rozhraní proměny lupiče v lidový symbol odporu, doložený nadto i o skutečné živé vzpomínky žijících členů Šohajovy rodiny a jeho ženy Eržiky. Je pochopitelné, že se jednalo - nebo mnohem spíše jednat mohlo - o vliv zprostředkovaný, přesto však plný inspirace, povzbuzující tvůrčího Bielikova ducha. Platí to tím spíš, že se tu jednalo nejen o téma rozumu, ale především o věc srdce. Výsledkem se stal osobitý, i v českém prostředí ojedinělý tvar, který akcentuje lidovou legendu, ale současně ji zbavuje magických rysů a celou řadu věcí a prvků domýšlí a dává jim věcný, racionální kontext i obsah. Dalším velkým činitelem, pro Slováka samozřejmým, pro Neslováka objevným, je krásná horská krajina na rozhraní horního a středního Pováží, na kterou navazují podhůrské vrchoviny slovenských hor - Tater a Malé Fatry. Připočteme-li k tomu osobitý folkór i slovenskou lidovou architekturu, jejíž historické kořeny tkví v mnoha ohledech právě v Jánošíkově době nebo v obdobích na jánošíkovskou éru bezporostředně navazujících, dokresluje se nám mohutné jeviště, kterým disponoval podle své scénářem zaštítěné vůle Bielik-režisér. Legenda, do níž byla dále integrována východiska, která zaznamenal Bielik v době svého dětství a jinošství na počátku minulého století, nabídla velkou příležitost různorodé, herecky pestré a mimořádně talentované zakladatelské generaci moderního slovenského divadla, jež tehdy vstupovala do středního věku a blížila se zenitu svých uměleckých možností a výkonů. Snad právě proto Bielik do hlavní role vybral neherce-lékaře, jak naznačují mně dostupné zdroje, Františka Krčmu. Ten svému Jánošíkovi mimo vysokou ztepilou postavu věnoval i svou sličnou tvář a nepopiratelný intelekt a nápaditost, které ve spojení se značnou fyzickou silou, tvořivostí, vůlí a houževnatostí propůjčily mýtotvorné postavě lidských obsah a diváckou důvěryhodnost a přesvědčivost; neherec současně s až překvapivou jakoby snadností tento soubor předností obohatil o solidní zvládnutí hereckého řemesla a autentický umělecký prožitek. Zdánlivě drobnou postavu otce Uhorčíka dokázal nadat stejným bohatstvím svého výsostného umění jako v případě OBCHODU NA KORZE Jozef Króner a doslova objevit - jakoby mimochodem - celou řadu lidstvím prosycených "perliček na dně". Zvlášť velkým zážitkem je v tomto ohledu scéna Uhorčíkova umírání. Nadprůměrné výkony odvádějí i další: svého ramba Surovce s nečekanou bravurou zvládá Dušan Blaškovič právě tak jako Ctibor Filčík hejtmana Hrajnohu. Ve výčtu dobře zvládnutých úloh a jejich aktérů by bylo možné dále pokračovat ; byl by to dlouhý seznam a nesnadné hierarchizování kvality odvedených uměleckých výkonů. Spokojím se proto ještě dvěma evokacemi manželského páru Jaroslava Rozsívala a vzácně i Magdy Lokvencové-Husákové (jejíž filmografie je víc než sporá) jako Jánošíkových rodičů; na minimu plochy odvedli oba víc maximum pro postižení hrdých svobodníků, kteří mohou mnohé, ale až po jistou mez, za kterou splývají s šedou masů ostatních nevolníků, s níž sdílejí i jejich nemilosrdný osud, dostanou-li se do soukolí vrchnostenské zvůle a následné represe. Za zmínku stojí i generační a povahové ostínění šlechtických postav, nejvíce patrné na dvojici hrabat Žurayiových (zvlášť výborný Andrej Bagár a suverénní a jistý Eduard Bindas). Přestože se tento osobitý výpravný historický velkofilm neubránil na několika místech ideologickým klišé své doby končícího stalinismu padesátých let (scény umírání), dokázal zachovat rovnováhu mezi dobrodružným a realitickým žánrem. Klady filmu i kamery právě proto stojí výše: vůlí po skutečném - ne nedobrovolném - poznání Jánošíkovy situace, vhodným připomenutím jeho bezpečně doloženého vojenského angažmá střídavě v Rakosziho a císařských vojscích - i po dalších důležitých dějotvorných i kompozičních prvcích. Tento zakladatelský slovenský historický velkofilm již v době svého uvedení do kin před 46 lety překonal diváckým ohlasem i nejsmělejší očekávání svých tvůrců. Je zřejmé, že své čestné postavení v zlatém fondu slovenské národní - ale i československé - kinematografie si zachová i do budoucna. Zaslouženě a právem. () (méně) (více)

Galerie (13)

Zajímavosti (33)

  • Paľo Bielik písal scenár k filmu desať rokov, jeho nakrútenie s niekoľkotisícovým komparzom trvalo takmer rok a v kinách a amfiteátroch si ho pozrelo 5 miliónov divákov. (Raccoon.city)
  • František Dibarbora (sudca Očkayi) nebol uvedený v titulkoch filmu. (Raccoon.city)
  • Čo sa týka schvaľovania snímky v čase komunizmu, nezapadal do schémy uvedomelých hrdinov, lebo jeho podstatou bol temperament. (Biopler)

Reklama

Reklama