Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (více)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Trochu natahovaná historka s mdlým humorem, kterou však zachraňuje ňoumovitý Jan Pivec a dvojice sympatických mladých hereček. Slavínský dokazuje, že i když se po konci války musel spokojit s již jednou filmově ztvárněnými náměty, dokázal z nich vytvořit svébytná díla, která obstojí i před jejich kvalitními a úspěšnými předobrazy. Poslední Mohykán však přesto byl daleko vděčnější volbou. ()
Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací. ()
Jedna z posledních prvorepublikově-protektorátních limonád. Ničím mě to nezaujalo. Půvab němých filmů, kdy se tvůrci teprve učili zacházet s pohyblivými obrázky a zkoumali možnosti tohoto nového oboru umění, už nemá, a na to, že film může nést i nějaké sofistikovanější myšlenkové poselství, se ještě nepřišlo, aspoň ne v Čechách. Filmové triky byly prakticky neznámou věcí, takže film nemohl uchvátit vizuálem, a ženské se ve filmech ještě nesměly svlékat, pročež i tento bonus chyběl. V tehdejších filmech se nezřídka zpívalo. Zpěv je dodnes k slyšení ve starších filmových pohádkách, v některých parodiích a samozřejmě v muzikálech, což je zvláštní filmový i divadelní žánr, jemuž se vyhýbám. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se filmové umění vyvíjelo jinak a zpívané vložky by ve filmech dodnes byly samozřejmostí. Tak třeba píseň vetřelce z filmu Vetřelec: „Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit...“ To se mu to snadno chlubí, když mu design dělal H. R. Giger. ()
Střídání stráží. Slavínského hořké vystřízlivění z předválečných filmových iluzí, odehrávající se v období výrazných společenských i politických změn, poznamenalo také jeho další tvorbu. Doba si sice žádala už jiné příběhy i hrdiny, přesto nebo právě proto se Slavínský znovu a znovu vracel ke starým osvědčeným autorům. To je i případ Olgy Scheinpflugové a její divadelní hry Okénko, kterou již ve třicátých letech zpopularizoval před kamerou fenomenální Haas. Poněkud starosvětský příběh byl Slavínským bryskně převlečen do moderních kulis a prostřednictvím nových postav, které se nakonec ve filmu objevily, získal ještě jinou, osobitější tvář, především díky znamenitým hereckým výkonům v čele s vynikajícím Janem Pivcem. Slavínského rozjařený film přišel takřka v poslední chvíli – krátce po premiéře se nad zk(r)oušeným Československem stáhla mračna a do smíchu bylo už jen málokomu. ()
Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. ()
Galerie (5)
Photo © Československá filmová společnost
Reklama