Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (více)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Mýma očima úsměvná záležitost a příjemná oddechovka, k tomu přiznávám, že pro tvorbu Vladimíra Slavínského mám jistou slabost.. Příběh Jakuba Johánka a jeho okénka znám, nicméně v tomhle zpracování nacházím stejné filmové potěšení.. Jan Pivec je úžasný doktor a báječný nekňuba, Dagmar Frýbortová jedním slovem okouzlující, stačí, aby se stydlivě podívala a má mě, mnohem lépe a výrazněji než Lída Baarová.. ()
Moc pěkný film, zdařilé zpracování povídky "Okénko" od Olgy Scheinpflugové, již jednou zfilmované pod taktovkou Huga Haase. Nevím, zda na Slavinského nějakým způsobem zapůsobila válka či něco jiného, ale jeho typický, filmový rukopis tu není znát... Dobří herci i příběh se zápletkou, milá atmosféra - jakoby to byla stále ta stará, bezpečná První republika... 72% ()
Obě verze - s Haasem i s Pivcem - jsem ohodnotil stejně. Na tu Haasovu si však po roce už vůbec nevzpomínám, ta s Pivcem mi trochu v paměti zůstala, i když jsem ji dnes viděl po dlouhých letech. Navíc jsem rád za každý snímek s rozkošnou Dagmar Frýbortovou, jaká škoda, že po roce 1949 se před kamerou objevila pouze jedenkrát. Ale zase nám takhle zůstala navždy mladá... Trochu více prostoru zde získal velký herec malých rolí pan Motyčka, zato Alois Dvorský zde má opět jen krátký výstup. ()
Trochu natahovaná historka s mdlým humorem, kterou však zachraňuje ňoumovitý Jan Pivec a dvojice sympatických mladých hereček. Slavínský dokazuje, že i když se po konci války musel spokojit s již jednou filmově ztvárněnými náměty, dokázal z nich vytvořit svébytná díla, která obstojí i před jejich kvalitními a úspěšnými předobrazy. Poslední Mohykán však přesto byl daleko vděčnější volbou. ()
Jedna z posledních prvorepublikově-protektorátních limonád. Ničím mě to nezaujalo. Půvab němých filmů, kdy se tvůrci teprve učili zacházet s pohyblivými obrázky a zkoumali možnosti tohoto nového oboru umění, už nemá, a na to, že film může nést i nějaké sofistikovanější myšlenkové poselství, se ještě nepřišlo, aspoň ne v Čechách. Filmové triky byly prakticky neznámou věcí, takže film nemohl uchvátit vizuálem, a ženské se ve filmech ještě nesměly svlékat, pročež i tento bonus chyběl. V tehdejších filmech se nezřídka zpívalo. Zpěv je dodnes k slyšení ve starších filmových pohádkách, v některých parodiích a samozřejmě v muzikálech, což je zvláštní filmový i divadelní žánr, jemuž se vyhýbám. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se filmové umění vyvíjelo jinak a zpívané vložky by ve filmech dodnes byly samozřejmostí. Tak třeba píseň vetřelce z filmu Vetřelec: „Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit...“ To se mu to snadno chlubí, když mu design dělal H. R. Giger. ()
Reklama