Muži nestárnou

Možná by bylo objektivnější jednu hvězdičku ubrat, ta sentimentalita tam je trošku znát. Ale tenhle film patří k tomu nejlepšímu, co Slavínský stvořil. Výborný námět a skvělá Kabátová se svým závěrečným "dejte mu ji, nebo si počká ještě na jednu generaci", mě tak dostala, že jsem dal plný počet. Především jsem se ale vůbec nenudil, ačkoliv jsem ho už viděl mnohokrát, film měl spád, skvělá tradičně šišlavá Zdenička Baldová a proutník Gustav Nezval. (16.10.2015)

Ačkoliv pan Pivec nepatří mezi krasavce, tak svou roli odehrál špičkově, a to způsobem romanticko-úsměvným, přičemž skladba "Madóno má" působila v jeho podání legračně-milým tónem. Jeho dvoření a postupné zamilovávání se do maminky v podání paní Kabátové a posléze do její dcerky a vnučky působí velmi přesvědčivě. Má oblíbená hláška pochází od paní Kabátové, která již v babičkovském věku pronesla: "Proboha, dejte mu ji (myšleno vnučku), nebo si počká na další (myšleno pravnučku) !" :-))) (06.04.2011)

Kvalitní práce - dobrý námět, krásné ženy a slečny (Kabátová, Romanová, Smejkalová), neodolatelní svůdci (Pivec a také Nezval). Film má v sobě ještě duši prvorepublikových romancí, ale přece jen se již nacházíme v době Protektorátu (což uživatel "Tosim" ani nepostřehl...), takže elegance zde vítězí nad naivním kýčem. K tomu přidejte krásnou píseň a máte z toho velmi povedený snímek nejen pro pamětníky. (21.03.2022)

Za úsměv jediný, má krásná paní... Fenomenální úspěch hudební komedie Jana Patrného (1877 – 1929) na prknech Nového divadla Oldřicha Nového přiměl režiséra Slavínského na nic nečekat a jednat. Svou neústupností ovšem vyvolal nepříjemný konflikt, na jehož konci zbylo jediné: uražený odchod Oldřicha Nového z filmových ateliérů. Slavínský si, navzdory předem vyřčeným předpokladům, totiž prosadil pětatřicetiletého Jana Pivce, tehdy již renomovaného divadelního herce, který svého Stáňu vybavil velkou přesvědčivostí, osobním charismatem i jistou elegancí. Vskutku okouzlující Zitu Kabátovou sice Slavínského tvrdohlavost stála angažmá u Oldřicha Nového, jisté ale je, že její Helena, žena nepochopená a přehlížená, zosobňuje nejen vrchol hereččiny filmové kariéry, ale také cosi jako tragický úděl dívek a žen vdaných bez lásky, z pouhého rozumu. A film? Neodolatelný. Od začátku do konce. Celá ta stěží uvěřitelná lovestory je totiž rozehrána s určitou lehkostí, jemným ironickým humorem a velkou životní moudrostí, jsa přitom vybavena obecnější úvahou o mužích, kteří ztratí-li ženu, hledají v dalších vztazích jen její pokračování. Že se s tím lecjaký zhrublý mileniál neumí identifikovat, není vina filmu, nýbrž nezmar dnešní doby, která hluboký milostný cit degradovala na pouhý povrchní flirt bez úcty a porozumění. Ach ano, tehdy byli pánové skutečnými gentlemany. (03.10.2008)

V roce 1911 se zamiloval mladý Stanislav Jarský do Heleny Horníkové, zatímco její dceři dával lekce hry na klavír. Helena ale byla provdána a proto tento naléhavý flirt nemohl míti pokračování. V roce 1920 se náhodně setkává nyní již sebejistý muž a mladá elegantní slečna a poznávají v sobě Stáňu a malou Jiřinu Horníkovou. Bohužel v této době se Jiřinina ovdovělá matka potýká s krachem rodinné továrny a tak je nutno vyhovět manželství za úplatu a Stáňa opět mizí ze scény. Nakonec však má poslední šanci v roce 1939, kdy právě dospívá třetí generace, Jiřinina dcera Helena Krutinová. A tehdy už Stáňa neváhá a nenechává si nikým a ničím svou láska vymluvit. Má sice už prošedivělé skráně, ale to mladé dívce imponuje... Ideální námět Mužů, kteří nestárnou, odpovídal Novému divadlu Oldřicha Nového a ve filmové podobě pak pozdní tvorbě Vladimíra Slavínského. Vlivem událostí v zákulisí hlavní roli převzal vpravdě rozkošný Jan Pivec a z divadelní inscenace přešla jen Zita Kabátová, která hrávala Jiřinu. Výsledek pak vykrystalizoval mezi nejklasičtější protektorátní melodrama. (23.02.2009)