Těžký život

Vskutku sa jedná o naprosto renesančný, až by som dokonca podčiarkol, že i nadčasový titul, ktorý v súčasnosti stále ostáva v platnosti; ba možno ešte aj oveľa viac, než bolo tomu zrovna predtým [počas premiéry?]. • Svojou formou mi priveľmi pripomínal tituly britskej kinematografie, t.j. zreteľne z toh[t]o obdobia, keď zároveň vznikal i Ťažký život pod režisérskou taktovkou progresívneho Dina Risiho, čo v podstate priamo predstavovalo filmové hnutie: „Britská nová vlna,” okolo takých zručných režisérov, akými bezprostredne boli: Jack Clayton, Tony Richardson a Lindsey Anderson s očividnými stopami po »talianskom neorealizme«, v ktorom sa mimochodom zhliadli práve títo britskí filmári, keď by som následne snáď podotkol i to, že ústredný predstaviteľ Silvia Magnozziho, by mohol kľudne reprezentovať: „rozhnevaného, mladého muža” v podobách Toma Courtenaya či povedzme Alberta Finneyho, a tak nakoniec z týchto všetkých dostupných "ingrediencií", uzrel svetlo sveta: «taliansky Tom Courtenay» v podaní Alberta Sordiho? • Zase, čo sa teda konkrétne týkalo obsahovej stránky, tak počin zachytával časové obdobie v rozpätí rokov: 1944-1961 [so štandardným "[ne]starnúcim klišé"], s odbojárskym, novinárskym, spisovateľským a politickým presahom, vrátane nevídaného, realistického uchopenia ako celku, a to i za prispenia výtvarnej stránky v podaní talianskeho KAMERAMANA: Leonida Barboniho; geniálna kompozícia obrazu v jeho podaní + strihová skladba: Tatiany Casiniovej Morigiovej, ktorá naprosto perfektne ladila spolu s obrazom, vedľa čoho sa priam nádherne vynímali i herecké výkony:  Ley Massariovej, ktorá mi pripomínala svoju kolegyňu Geraldinu Chaplinovú. • Ústredná postava, tak to rozhodne bola kapitola sama o sebe s nadštandardným, hereckým prejavom v podaní A. Sordiho, ktorý publiku [i v aktuálnom 21. storočí] dokonalo nastavil zrkadlo: buď sa ocitáme na jednej strane, alebo na tej druhej; záleží iba na nás, čo si napokon vyberieme, kedy zvyčajne prevláda typický karierizmus. • Svoju recenziu tentokrát nemienim ani nijako zvlášť extra "zvýrazňovať", či dodatočne upravovať, maximálne iba  miestami »kurzívovať«, nakoľko nosná myšlienka bola podaná tak strhujúcim spôsobom, že tým pádom ani akosi ďalej nepotrebuje na seba strhávať zvyšnú pozornosť. (05.10.2023)

V této starší černobílé tvorbě Dina Risiho není ještě ani stopy po oné zvláštně mysteriózní atmosféře, která se mi na většině jeho pozdějších filmů (např. Přízrak lásky), co jsem zatím od něj viděl, tolik líbila. První minuty mě také naladily na cosi jiného, mnohem dramatičtějšího, než co se z Těžkého života vyklubalo, až mě proměna napínavého válečného filmu na místy vlažnější romantický příběh nejdřív zklamala, ale nakonec jsem zažil příjemné překvapení z filmu, o kterém jsem předem skoro nic netušil a který mě i přes nějaké to potenciálně slabší místo postupně hodně chytil a bavil až do konce. S nenucenou humornou nadsázkou nám Risi odvyprávěl příběh všedního života i nevšedních trampot jednoho člověka poznamenaného v každou chvíli malými i velkými okamžiky světa okolo, podbarvil ho navrch skvělou dobovou muzikou a Alberto Sordi v nejlepší formě přispěl tradičně skvělým výkonem, spolehlivě excelující v charakterní i komické rovině. Ve výsledku je to navíc zajímavé i jako trochu skromnější předchůdce všech Forrestů Gumpů, Doživotních rent, Spolužáků a dalších filmů s hrdiny, kteří proplouvají řádkou politických, rodinných i osobních událostí napříč několika dekádami 20. století. [80%] (22.06.2022)

World War II je dnes uz folklor, informacii je masaker vela. A mam taky pocit ze sa zahustuju. Ak to takto pojde dalej, zachvilu budeme vediet deskriptivnu analyzu kazdeho hovna, ktore vykadil spojeneckjy general a zo strany ZSSR budeme o chvilu vediet aj to Stalin nechal pocas Velkej Vlasteneckej Vojny cistit a vytierat hajzly v smere pohybu hodinovych ruciciek alebo proti. Konecne trochu odlahcena WWII. Najma vysoko vyzdvihujem zivot, ktory sa na pozadi konciacej vojny vracal spat do beznych, zabehanych kolaji : 87 % (02.01.2021)

Ťažký život je o jednom typicky talianskom vzťahu, búrlivom, ukričanom, ťažko sa rodiacom a ťažko sa končiacom. Ale nie to nám chce film povedať. Síce trochu jednoduchým spôsobom, ale pravdivo a úprimne o tom, že sa nepatrí spreneveriť ideálom a zásadám a pred ťažkým životom si vybrať ľahšiu cestu v blahobyte. Film zahŕňa veľké časové obdobie a tak si spolu s dvojicou Silvia a Eleny prechádzame politickými zmenami Talianska, ktoré neveľmi poznáme, od monarchie k republike, od kráľa po vládu milionárov. A to vtedy milión lír ešte niečo znamenal. Na film sa príjemne pozerá, stále sa niečo deje, ani sekunda nie je nevyužitá, čo mám rád. (20.06.2024)

... aneb Jak chudý k ještě větší nouzi přišel :-) Sice mě odradily poslední viděné filmy Sordiho (Vysoká karetní hra, Ve službách mafie, Il diavolo a hlavně Můj syn Nero), ale po shlédnutí povídkové komedie Do postele vždy a ochotně mě zajímalo, co zajímavého mohl Dino Risi natočit o 20 let dříve. A nelitoval jsem. V podstatě jde o velmi zdařilý mix neorealistického dramatu, černé komedie a milostného příběhu, a to s permanentně aktuální problematikou. Navíc v kostce zachycující italské dějiny ve 40. a 50. letech minulého století. O to více mě překvapilo, že některé zachycené jevy jsou aktuální po více než 60 letech i u nás. U řady scén jsem se musel smát nahlas (např. večeře v domě přívrženců monarchie) a snímek tímto pasuji za svůj dosud nejlepší film se Sordim. O to více mě teď zajímá jeho dosud nejlépe hodnocený (a u nás dosud málo známý) snímek Měšťáček. Hlavní ženskou představitelku Leu Massari jsem předtím (ne)zaregistroval ve Strachu nad městem a Sedmém terči, Franca Fabrizio (Silviův přítel) v Piti piti pa a v Úctyhodných lidech. (30.01.2024)