Těžký život

Ťažký život je o jednom typicky talianskom vzťahu, búrlivom, ukričanom, ťažko sa rodiacom a ťažko sa končiacom. Ale nie to nám chce film povedať. Síce trochu jednoduchým spôsobom, ale pravdivo a úprimne o tom, že sa nepatrí spreneveriť ideálom a zásadám a pred ťažkým životom si vybrať ľahšiu cestu v blahobyte. Film zahŕňa veľké časové obdobie a tak si spolu s dvojicou Silvia a Eleny prechádzame politickými zmenami Talianska, ktoré neveľmi poznáme, od monarchie k republike, od kráľa po vládu milionárov. A to vtedy milión lír ešte niečo znamenal. Na film sa príjemne pozerá, stále sa niečo deje, ani sekunda nie je nevyužitá, čo mám rád. (20.06.2024)

Vskutku sa jedná o naprosto renesančný, až by som dokonca podčiarkol, že i nadčasový titul, ktorý v súčasnosti stále ostáva v platnosti; ba možno ešte aj oveľa viac, než bolo tomu zrovna predtým [počas premiéry?]. • Svojou formou mi priveľmi pripomínal tituly britskej kinematografie, t.j. zreteľne z toh[t]o obdobia, keď zároveň vznikal i Ťažký život pod režisérskou taktovkou progresívneho Dina Risiho, čo v podstate priamo predstavovalo filmové hnutie: „Britská nová vlna,” okolo takých zručných režisérov, akými bezprostredne boli: Jack Clayton, Tony Richardson a Lindsey Anderson s očividnými stopami po »talianskom neorealizme«, v ktorom sa mimochodom zhliadli práve títo britskí filmári, keď by som následne snáď podotkol i to, že ústredný predstaviteľ Silvia Magnozziho, by mohol kľudne reprezentovať: „rozhnevaného, mladého muža” v podobách Toma Courtenaya či povedzme Alberta Finneyho, a tak nakoniec z týchto všetkých dostupných "ingrediencií", uzrel svetlo sveta: «taliansky Tom Courtenay» v podaní Alberta Sordiho? • Zase, čo sa teda konkrétne týkalo obsahovej stránky, tak počin zachytával časové obdobie v rozpätí rokov: 1944-1961 [so štandardným "[ne]starnúcim klišé"], s odbojárskym, novinárskym, spisovateľským a politickým presahom, vrátane nevídaného, realistického uchopenia ako celku, a to i za prispenia výtvarnej stránky v podaní talianskeho KAMERAMANA: Leonida Barboniho; geniálna kompozícia obrazu v jeho podaní + strihová skladba: Tatiany Casiniovej Morigiovej, ktorá naprosto perfektne ladila spolu s obrazom, vedľa čoho sa priam nádherne vynímali i herecké výkony:  Ley Massariovej, ktorá mi pripomínala svoju kolegyňu Geraldinu Chaplinovú. • Ústredná postava, tak to rozhodne bola kapitola sama o sebe s nadštandardným, hereckým prejavom v podaní A. Sordiho, ktorý publiku [i v aktuálnom 21. storočí] dokonalo nastavil zrkadlo: buď sa ocitáme na jednej strane, alebo na tej druhej; záleží iba na nás, čo si napokon vyberieme, kedy zvyčajne prevláda typický karierizmus. • Svoju recenziu tentokrát nemienim ani nijako zvlášť extra "zvýrazňovať", či dodatočne upravovať, maximálne iba  miestami »kurzívovať«, nakoľko nosná myšlienka bola podaná tak strhujúcim spôsobom, že tým pádom ani akosi ďalej nepotrebuje na seba strhávať zvyšnú pozornosť. (05.10.2023)

... aneb Jak chudý k ještě větší nouzi přišel :-) Sice mě odradily poslední viděné filmy Sordiho (Vysoká karetní hra, Ve službách mafie, Il diavolo a hlavně Můj syn Nero), ale po shlédnutí povídkové komedie Do postele vždy a ochotně mě zajímalo, co zajímavého mohl Dino Risi natočit o 20 let dříve. A nelitoval jsem. V podstatě jde o velmi zdařilý mix neorealistického dramatu, černé komedie a milostného příběhu, a to s permanentně aktuální problematikou. Navíc v kostce zachycující italské dějiny ve 40. a 50. letech minulého století. O to více mě překvapilo, že některé zachycené jevy jsou aktuální po více než 60 letech i u nás. U řady scén jsem se musel smát nahlas (např. večeře v domě přívrženců monarchie) a snímek tímto pasuji za svůj dosud nejlepší film se Sordim. O to více mě teď zajímá jeho dosud nejlépe hodnocený (a u nás dosud málo známý) snímek Měšťáček. Hlavní ženskou představitelku Leu Massari jsem předtím (ne)zaregistroval ve Strachu nad městem a Sedmém terči, Franca Fabrizio (Silviův přítel) v Piti piti pa a v Úctyhodných lidech. (30.01.2024)

Název přesně vystihuje obsah tohoto filmu, průřez těžkého života v poválečné Itálii.  Překvapily mě i popové fláky z válečné a poválečné doby, které dotvářejí scény (aquarela de brasil na pláži, only you při vracení se k ženě,...), nějak jsem si to představoval umělečtější, ale zklamán nejsem:) I přes svou černobílost je nadčasový a krásně srozumitelný. (31.01.2024)

Nadčasový snímek o přístupu k morálce a sociální situaci v zemi. A protože se podobné stavy opakují v nepravidelných cyklech, může život přivést na scestí takovým to způsobem kohokoli a kdykoli. Dino Risi zde reflektuje poválečné události, které moc nebraly v potaz hrdinství partyzánů a obyvatele, které sužovala chudoba, jež se státu nedařila vyřešit. Silvio tak zpočátku chce být silně morální a zásadový. Jenže manželka mu to vyčítá, protože nedokáže domů přinést více peněz. Sama pak může vidět, jak to dopadá, když bývalý novinář ohne hřbet a začne se otáčet jen za penězi bez ohledu na to, odkud se berou a jakým způsobem je vydělá. Jde o film, který by platil i ve starém Římě a platnost bude mít nejspíš v každé době. Dnes též. Alberto Sordi se ani zde nevyhnul lehce komediálnímu projevu, on to má prostě v sobě. (01.02.2024)