Cesta

"Nechápání", anebo jeho ztížená možnost, je v tomhle filmu o kulturní propasti mezi civilizací a přírodou klíčové. Sám jsem se přistihl, že zkouším hádat, co má která scéna znamenat. Ale lepší je jenom se koukat a nesnažit domýšlet možné přesahy, to až potom. Jediná správná interpretace stejně neexistuje. Na každý pád jde o výjimečné a inspirativní, ryze umělecké filmové dílo, které si říká o další zhlédnutí, řekněme po pár letech. Sám za sebe musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, jak krásná může být australská poušť, jejíž krajina, fauna a flóra je tu prezentována jako skvostné Boží dílo. A jak to tam žije! Jenom se umět dívat. A chtít. (20.07.2007)

Zvláštny, sčasti kontroverzný film. Úplne by postačila aj jednoduchá zápletka o hľadaní cesty zpäť z buša do civilizácie. Tvorcovia sa ale snažili o filozofický presah a ten to miestami dokafral. Prirovnávať divočinu k nahote a bezstrarosnosti a civilizáciu k brutalite, nude a bezzmyselnosti je scestné. Nepochopil som ten úvod, kde otec rodiny si vyšiel na výlet a potom začal ostreľovať vlastné deti, aby sa následne odbachol sám. Pod spracovanie sa podpísala aj nízkorozpočtovosť. Nadhodnotený film. (25.03.2019)

Krutá i krásná. Proměna dvou městských šutrů v přírodní klacky. Moc pěkný film, který utíká z civilizace a příliš pozdě zjišťuje, že jediná cesta, po které se mohl vydat, opisuje kruh. Místy velmi dokumentární a zcela opomíjející klasickou dramatickou výstavbu. Bez přeladění do správného módu si Walkabout neužijete. 80% (12.07.2008)

No tak kultovní bych to zrovna nenazval. Jenny Agutter byla sice krásná a malej fakan nebyl tak moc otravnej, jak jsem se ze začátku bál. Ale přesto otravnej byl. Pěkny záběry, ale že by mě ten film nějak moc oslovil, to zas né. Zajimavy to bylo jenom tím, že v jedné z hlavních rolí hrál původní obyvatel Austrálie a tou přírodou. (19.03.2018)

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)