Vrchní, prchni!

Vybrat životní roli Josefa Abrháma by vlastně nebylo tak obtížné, většina by se snadno shodla na Daliborovi Vránovi. Nebo snad inženýru králíkovi? Nebo snad falešném vrchním? Jednoduše hlavní ve Vrchní, prchni!, jeden z komediálních vrcholů českého filmu i scenáristického tandemu Zdeněk Svěrák/Ladislav Smoljak. Právě v jeho režii vznikl lokální komediální klenot, jehož síla tkví v tom, že jednoduše neomrzí. Jeho síla přitom dodnes tkví především v zásobě ikonických hlášek, povedených hereckých výkonů i kreativních nápadů, kdy nejen toto skutečně pokládá stavidla pro jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Šikovný scénář, který je bravurně vystavěn, jeho protagonista je v podstatě antihrdinou, který podvodné vydávání se za různé vrchní jen považuje za ideální cestu k vlastnímu přilepšení a lepší pocit ze svého donchuánství. I když tak Dalibor Vrána není kladným hrdinou, je velmi snadné mu fandit, především i díky napínavým scénám, kdy se kolem Dalibora Vrány utahuje smyčka. Scéna úprku před mnoha číšníky po kolonádě v Karlových Varech nevstoupila do historie českého filmu nadarmo, je to přesně jeden z těch momentů z Vrchní, prchni!, který lze bez studu zaškatulkovat jako komediální zlato. Těch momentů je ovšem v samotné Vrchní, prchni! i bez něj dost. Cimrmani se prostě nezapřou, i Vrchní, prchni! je procpán inteligentním humorem, stěžejní ovšem bylo i především obsazení právě Josefa Abrháma. Tomu role Dalibora Vrány jednoduše sedla a i díky ní se definitivně mohl stát ikonickou tváří českého filmu. Právě i díky svému charizmatu dokázal Abrhám Dalibora Vrány tak trochu polidštit, i díky němu lze Dalibora Vránu vnímat jako sympatického rebela, který se snaží si pouze v Československé socialistické republice tak trochu polepšit, přitom bojovat se svými mužskými půdy a nakonec se stát postrachem každého vrchního. Dalibor Vrána je tak trochu zmetek, je to ovšem sympatický zmetek. A i díky tomu mu ten konec s (tehdejší) Dádou Patrasovou přeje velmi snadno.  Všechno především stojí i na tom, že byl Smoljak šikovný (i když do velké míry nedoceněný) režisér, díky němu všechno na Vrchní, prchni! šlape skvěle. Vrchní, prchni! dokazuje, že není malých rolí, ale pouze malých herců a těch je v samotnému filmu po čertu málo. V tom filmu poté vše šlape jako po másle, ať do velké míry ruční kamera Ivana Šlapety, které dokáže v průběhu jen více realističnost, nějaký ten skrytý výsměch tehdejšímu systému a především skutečně chytré nápady, které jen více definují, co je na humoru Cimrmanů dodnes tak výtečné. Především na Josefa Abrháma se jen tak nezapomene..... (17.05.2022)

"Drzoune jedna drzá, zvědavá, ošklivá, brejlatá, Douchová." Jsem zastáncem tvrdé konkurence. Pokud mne tedy falešný vrchní obslouží jako první a navíc je levnější než ten pravý, tak je pro mne vše v pořádku. A vůbec mi přitom nezáleží na tom, zda si dává auto do čistírny, zlehka tápe mezi houslovými strunami nebo jen nevede pohlavní choroby. Sám jsem se přesvědčil o tom, že severní vítr je krutý, ostřikovače ostřikují, běh po lázeňské části Karlových Varů je vyčerpávající a šťouravých sousedů Pařízků není nikdy dost. (25.12.2012)

Navzdory predestinaci dobou svého vzniku natočil autorský tandem Ladislav Smoljak (režie) a Zdeněk Svěrák (scénář) nadčasovou a geniální tragikomedii, v níž zúročili většinu svých předností. Smoljakova nenápadná režijní práce (málokdo ho vnímá a oceňuje jako režiséra - neprávem) a hlavně scénář Zdeňka Svěráka (dle mého názoru nejlepší žijící český scénárista) postavený nejen na humorném nadhledu a vtipných replikách, ale i na věcech závažných (krize středního věku, vnitřní nesoulad ideálů a praktického života, nesnesitelná lehkost bytí ženatého donchuána...), jsou spjaty implicitně s estetikou divadla Járy Cimrmana - důraz na civilnost, nenápadnost, verbální charakter snímku, převažující optika mužského světa, nemluvě o provázanosti explicitní (herecky je obsazen téměř celý ansámbl). Všemu ovšem dominuje herecký výkon a vizáž Josefa Abrháma, na jeho charismatu a hereckém mistrovství stojí celá umně budovaná stavba filmu. A Abrhám je velký herec, pracuje s minimem výrazových prostředků, často hraje jen proxemicky, mimikou a gesty... Jeho mlčenlivý, zkroušený, jakoby vnitřně zlomený uhrančivý výraz doslova vystupuje nad rámec filmu... Nedílnou součástí snímku je i vynikající a koloritu filmu odpovídající hudební složka Jaroslava Uhlíře, jeho nostalgií prostoupený Severní vítr přesně koresponduje a dotváří tragikomické vyznění filmu (navíc již zlidověl stejně jako většina replik z pera Zdeňka Svěráka - ta koncentrace ,,hlášek" je skoro až neuvěřitelná). Za pozornost stojí jistě i hold němé grotesce vzdaný v závěru filmu - hromadná honička číšníků po kolonádě v Karlových Varech jako by z oka vypadla z nějaké taškařice němé éry...jen místo strážníků se tu honí číšníci... Umně krásný, vtipný i dojemný film, který možná odráží i cosi z typicky českého národního charakteru... (05.10.2007)

„Ale ostřekovače vám přece nemusí hlásit, vždyť to vidíte i sám, ne?“ Nevidím jediný dôvod, prečo tomu nedať plných 5*. I po desaťročiach dokonalá pecka. Máte skvelé filmy, v ktorých ale je napr. 10-minútová zbytočná dejová odbočka, bez ktorej by to bolo lepšie a ktorá je taká nudná, že s čistým svedomím nemôžete dať 5*. U Vrchní, prchni! nič také. Nie je v ňom nič navyše. Všetko, čo tu má byť, tu je. A nie je tu nič, čo tu nemá byť. Dokonca aj veci, ktoré sú zdanlivo len také neškodné srandičky, majú svoje opodstatnenie (rozprávka o prasati v žite). Scenár je úžasný, plný absolútne božích hlášok a famóznych dialógov. Postavy sú uveriteľné. Jednotlivé scény už kultovejšie byť nemohli. Logické chyby si všimnete až pri tridsiatej repríze (prečo, keď za ním všetci utekali, si nikto nezapamätal ŠPZ vozidla? Ako mohli na svadbe súhlasiť s platbou vopred, kedy nevedeli, kto čo zje a vypije?). Do dokonalosti (a k piatej hviezde) to potom ruka v ruke dovádza dokonalý Abrhám (ale aj ostatní sú skvelí), geniálna Uhlířova pesnička, fantastická atmosféra starého pražského Žižkova a zaujalo ma, že je to prísne realistické; približne takto nejako by to prebiehalo, ak by sa nejaký chlap rozhodol stať s falošným čašníkom; ani raz som si nepovedal, že je to prehnané, že toto by sa určite nestalo alebo že sa nezachoval normálne. Všetky Vránove činy a rozhodnutia, nech sa javia byť akokoľvek absurdné, sú ukotvené v realite. Spätne oceňujem nielen perfektný situačný humor, ale i rôzne nečakanosti v scenári (napr. Vránova silná posadnutosť sexom, čo je pravdupovediac zaujímavá dejová vsuvka, mohlo by sa zdať, že bez nej by to bolo lepšie, ale  nebolo). (01.01.2005)

Duo Svěrák-Smoljak ve vrcholné formě a další z mých nejoblíbenějších českých filmů. Už u Kulového blesku mě napadlo, jak je jejich humor na míle vzdálený tehdy tak oblíbené komunální satiře (Zítra to roztočíme, drahoušku... a další), byť se pohybují vlastně na stejné půdě. Zdeňkem Svěrákem preferovaného Petra Nárožného si jako falešného vrchního opravdu představit nedokážu. Nestárnoucí klasika. (30.08.2007)