Pražákům, těm je hej

Zakázaná či spíše nepovolená hudba Pražského výběru mne oddaně doprovázela celým mým socialistickým dospíváním a já jsem jí za to vděčný. Tato hudba také tvoří základ tohoto snímku a baví mne od začátku až k nejzábavnějším závěrečným titulkům, které jsem kdy viděl v českém filmu. Horší je to s těmi vloženými fantasmagoriemi, ale většinou se jedná o tak krátké scénky, že jsem je i já bez větší újmy na psychickém zdraví zvládl. Nejhorší je však skutečnost, že v době vzniku filmu pro mne Michael Kocáb představoval symbol držící hrdě v ruce svou Straku v hrsti, a nyní ho vidím spíše jako Tatrmana bojujícího proti zájmům českého národa. To se však filmu netýká a do hodnocení to nepromítám. (13.10.2015)

Pražský Výběr, co dodat? Pan Kocáb se měl držet svého řemesla a nes.at se do politiky. Jako umělec měl určitě talent. Tento film to dokládá. Když pominu hudební stránku filmu, tak samotný koncept nepostrádá nápady (vtipné zkratky - úrovně byrokratického aparátu; tajemný vypravěč - Ropotámo; originální scény - např. 'rozprava' v bahně). I když některé nedostatky film měl, na dnešní dobu se vyznačuje kvalitně odvedeným řemeslem, které dnešním snímkům tak zoufale chybí. (14.06.2013)

Vlastně jsem tenhle film ani nechtěl hodnotit, ale, jak by řekl Švejk: „Poslušně hlásím, že si nemůžu pomoct!“ Viděl jsem ho za poslední rok už tak třikrát a je to prostě fascinující záležitost, která v sobě ukrývá hnedle několik rozměrů. V první řadě je to zábavný pseudo-dokumentární pohled do zákulisí kultovní kapely se všemi slastmi a především strastmi (ne)fungování pod bolševickou kuratelou. (Pražský) Výběr byl ve své době neskutečným zjevením a posraní komouši si s ním a jeho popularitou mezi mládeží prostě nevěděli rady, přestože jeho tvorba byla totálně apolitická. Takže to řešili tak, jak bylo tenkrát běžné – zákazem. Kromě záznamu potýkání se s režimem je to navíc výběří „Some kind of monster“; střet dvou velkých eg v rámci jedné kapely, což je nejlépe vyjádřeno ve snad nejlepší scéně celého filmu soubojem Kocába s Pavlíčkem v bahně. Nejdůležitější je samozřejmě muzika a té je tu kotel: poslechnete si alespoň fragmenty 13 nebo 14 kousků od Výběru (což je drtivá většina písniček, kterou do té doby na dvou deskách vydali), ale zazní i Stromboli nebo Kocábův Odysseus. Přestože jde v případě Výběru o hudbu, která je aktuálně stará často téměř 40 let, nepodepsal se na ní zub času prakticky nijak. Je to nejspíš tím, že ten jejich styl, který se mimochodem dokonale promítl i do rozverně neuspořádané a dadaistické podoby tohoto „filmu“, není ukotven v žádné době a v žádném trendu – je to originální muzika tvořená navýsost originálními osobnostmi a skvělými muzikanty. OK, Čok asi nebyl skvělý muzikant, ale o to větší to byl showman. Kocáb s Pavlíčkem spolu i každý zvlášť vymetli předtím i potom všechna možná i nemožná hudební zákoutí, ale jejich symbióza ve Výběru je pořád top. Tahle trojka pak představuje jednoznačně nejcharismatičtější sestavu v historii české rockové scény, jen škoda, že jim tu nemohl krýt záda uprchlík Kryšpín. Není to film století, ale vzhledem k výše zmíněnému, i k tomu, že Výběr pokládám za naši nejlepší rockovou kapelu vůbec, nemůžu nedat pětikvalt. A pokud srovnám Pražáky třeba s uchcanou Bohemian Rhapsody, tak se mi chce Queeny za ten jejich sebedojímavý self-tribute skoro pohrdat. Celý film je k vidění zde. (23.03.2021)

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)

Tak předem musím říct, že nejsem fanda Pražského výběru, nikdy jsem je neposlouchal a v osmdesátkách jsem ani nebyl na světě. Přesto se mi ale tenhle film docela líbil (ano, opravdu). Taková hudební magořina se jen tak nevidí, kor v Česku. Je tu mnoho šílených scén, šílená kamera, šílené střihy, ale hlavně je tu Vilém Čok, který v takovém filmu rozhodně nesmí chybět. Jo, já vím, že v Pražském výběru hrál, ale od té doby, co jsem viděl V žáru královské lásky si myslím, že to je fakt totální magor. Jenže bez Čoka by ten film nebyl takový, jaký je. Ono to je místy strašně ukecané a některé ty písničky mi přišli dost otravné, proto taky nejdu s hodnocením výš. Jako jo, hluboká konverzace v bahně, Čokovy skřeky, videoklip s popeláři a popelnicemi, všechno s tím soudruhem, to jsou všechno geniální scény, ale tak nějak cítím, že kdybych dal 4*, tak bych ten film přecenil. Takže jenom silné 3* (06.05.2019)