Nezanechat stopy

Ve svém minimalismu emocionálně působivý a na sledování v dobrém slova smyslu nepříjemný film, který není jednoduchý a svou strukturou a pojetím diváka čím dál víc vtahuje do děje. Jan P. Matuszynski od počátku uchvátí na první pohled neviditelnou a nevýraznou, ale naprosto dokonalou výpravou, která kostýmy i kulisami evokuje šeď a nenápadnost osmdesátých let, v nichž prakticky vše vypadalo stejně. Klaustrofobní, paranoidní a depresivní atmosféra funguje báječně, v čemž pomáhá i místy hodně sugestivní kamera, která se nebojí ani dlouhých a bezstřihových záběrů, čímž působí jako by autenticky a dokáže udělat událost i z pouhé chůze po ulici nebo vystupování z auta. Vzhledem k dost pomalému tempu je hodně času na tu nejjemnější psychologii postav a vysvětlení jejich motivace, čehož režisér využívá na maximum. Pomohl si i výtečným obsazením, v němž jsou všichni zcela přesní, nejvíc ale vyčnívají Tomasz Zietek, který se zmítá mezi touhou po pravdě a boji s pochybnostmi a snahou neztratit vlastní čest a rodinu, Sandra Korzeniak a dokonale minimalistický Robet Wieckiewicz, který sice nevstane od stolu, svými grimasami ovšem obsáhne úplně všechno. Asi můžeme Matuszynskému vytýkat, že tak trochu figurkaří a postava státní prokurátorky je karikaturou jako z učebnice, že je vždy na první pohled jasné, kdo je ten hodný a kdo zlý a že je možná stopáž až moc dlouhá a divák se nedočká nějaké katarze (k čemuž je ale objektivní historický důvod), to jsou ale v kontextu díla takové banality, že silný dojem z něj to nijak nezkazí a odpor k době, v níž je lež norma, to jen prohloubí. 80 % (06.05.2022)

Zase jeden film na výstrahu pre ľudí s názorom, že „Za socializmu bolo lepšie“ alebo „Nebolo to až také zlé“. A musel prísť, ako ináč, z Poľska, lebo my si tu akurát zvizualizujeme komunistov vtipne (v Česku) alebo ešte aj oslávime (na Slovensku). Z filmu ide všetka depresia totality a pohŕdanie životom človeka na všetkých úrovniach. Je až neuveriteľné, ako mohla fungovať taká mašinéria ľudí na ničenie životov druhých v záujme strany a jedného človeka. Toho ministerského komunistického zmrda ešte aj stvárnili tak odporne, akoby prišiel rovno z toho obdobia. (31.07.2024)

No nebolo nám v tom komunizme "krásne"? A napriek tomu niektorí ešte stále smútia za touto dobou, kde sa človek spravodlivosti a slušnosti tak ľahko nedomohol... Čo sa týka celkového príbehu, tak uznávam, že Grzegorz a Jurek sa nemuseli správať ako takí anarchistickí bohémovia, ale to čo nasledovalo potom - to bola totálna ohavnosť, ktorá rozbehla kolotoč totalitných praktík v plnej nahote. Sám proti všetkým - aj tak by sa dal zhrnúť boj Jureka proti celej mašinérii, ktorá si ho podala - a nielen jeho, ale aj jeho rodinu a všetko čo sa ho týka. Smutné, že sa takéto veci diali - no ešte smutnejšie je, že niekomu je za takýmto režimom ľúto :( R.I.P. Grzegorz Przemyk (08.06.2022)

Matuszyński má za sebou famózny debut v podobe počinu: "Ostatnia rodzina". Toto je jeho druhý pokus a opätovne ide o extrémne silný námet, v ktorom poukazuje na zverstvá páchané režimom proti ľuďom, ktorí sa previnili či už názorom, alebo výzorom. V komentároch už bolo polemiky vyjadrenej viac než dosť, a tak len dodám, že sa teším na tretí snímok od Matuszyńského, a to: "Minghun". (15.03.2024)

Silný téma, ale je to podaný dost nezáživnym stylem. Film je zdlouhavej a ten hlavní hrdina Jurek Serepecki (nebo jak se jmenoval), mi nebyl ani nijak sympatickej. Vlastně mi přišel daleko zajímavější osud toho saniťáka, na kterýho to chtěli všechno hodit. Možná by bylo lepší film natočit z jeho pohledu. Zajímavý pro mě bylo zjištění, že v roce 1983 v Polsku bylo možný provozovat např. soukromý kadeřnictví. Taky jsem byl překvapenej, že si tam Poláci poslouchali nejnovější hity od U2, Yazoo nebo Vangelise. (04.07.2024)