Solaris

K mému překvapení Soderbergh oproti Tarkovskému natočil o poznání stravitelnější, svižnější a "neubíjející" adaptaci, aniž by diváka připravil o melancholický a přemýšlivý odér, který k tomuto rozjímavému sci-fi přirozeně patří. Škrty ve stopáži a "zmainstreamování" příběhu však dosti ošidilo filozofický rozměr, je vidět, že postavy se občas musí zastavit a určité souvislosti polopaticky vysvětlit, aby film vůbec dával smysl. Tarkovskij dokázal vyprávět mezi řádky mnohem ladněji a elegantněji, jeho adaptace je vyspělejší nejen myšlenkově, ale i technicky (kamera). Soderbergh dělá ze Solarisu spíše jednohubku, ale za to vcelku příjemnou... 6/10 (01.06.2013)

Tento film ma dva problemy. Je to sci-fi ale vsetky sci-fi aspekty su uplne podruzne. Kludne by sa to mohlo odohravat na zemi v jednej miestnosti a vysledok by bol rovnaky. Takisto cela ta zahada ohladom zjavovania sa mrtvych ludi je podruzna. Riesia ju len v poslednej tretine a aj tak k nijakemu rieseniu nedôjdu. Cely film je vlastne psychologicko romanticka drama. A tu je druhy a podstatny problem tohoto filmu. Ten vztah o ktorom cely film pojednava vo mne nedokazal vzbudit ziadne emocie. Je to podane strasne nezazivne. Nezachanili to ani spickovy herci, ktorí si pred odpovedou na kazdu otazku daju niekolkosekundovu artovu pauzu behom ktorej velmi seriozne pozeraju do blba a az potom monotonne odpovedia. Tento styl mi absolutne nevyhovuje. Preto som sa behom filmu strasne nudil. 4/10. (25.10.2015)

Dvě hodiny strávené pod vlivem hypnotických látek s názvy "Soderbeghova kamera" a "Martinezova hudba". Soderbergh ve snaze vytvořit co nejpůsobivější melancholickou atmosféru nešetří pohledy na magicky barevný Solaris, flashbacky ze Země se odehrávají pouze za posmutnělého deštivého počasí, jeho kamera hýří barvami a ambietní hudební plochy vše působivě dokreslují. Herecké výkony jsou znamenité, Clooney zde konečně neškube hlavou jako holub a jeho projev je střídmý a přesvědčivý, jenom Davies v roli Snowa místy dost přehrává, jeho gestikulaci, to nemožné kroucení rukama při verbálním projevu jsem nějak nezkousl. Přestože Solaris není myšlenkově a dějově nijak originální, nechal jsem se unášet pouze na vlně pocitů a emocí a byl jsem odměněn sugestivním zážitkem. (16.03.2004)

Bezvadně minimalistický film, který bere Lemovu předlohu zase z jiného pohledu. Srovnávání se Solaris od Tarkovského je dost mimo (stejně jako nějací zdejší uživatelé...). Působivá a nevtíravá forma vyprávění dává velký prostor hereckým výkonům a snímáním určitých scén dosahuje uměleckého přesahu... Byl jsem unešen... (19.07.2008)

Solaris. Oceán. Snová planeta. Promiňte, to patří jinam. Už proto, že na Solaris se párkrát letmo jukneme z okna a jinak si hrabeme na vlastním písečku , s kterým nemá výzkum jednoho velmi zvláštního koutu vesmíru nic společného. Odhrabáváme píseček z vlastních vzpomínek, snů a komplexů a ony se nám zhmotňují před očima se samozřejmostí, která nás nutí přemýšlet, zda šílíme, umíráme, sníme nebo pro nás nějaký poťouchlý experimentátor s lidským plemenem parafrázuje Pretty Woman ("Vítejte na Solaris, místu, kde se plní vaše sny"). Případně zda jsme vkročili na tu pomyslnou hranici mezi realitou a... něčím jiným. Filmová Solaris tohle naneštěstí skryla do obalu melancholického milostného příběhu a za celou dobu se hloub než k obalu nedostaneme. Bleděmodrý svět vesmírné stanice se tak stává pastí pro invenci a komplexnost a snaží se nám to vynahradit sondami do rozechvělého nitra lidské duše, tancem mezi střepy vzpomínek a zpěvem vesmírných Sirén, lákajících nás k zapomenutí toho, co bylo, a užívání si snu, který se stal realitou. Jenže co je realita a co přelud a zda je přelud přeludem, když si uvědomuje, že je přelud, to je otázka. Otázka, o kterou se pouze zlehka otřeme, abychom se mohli dostatečně topit v tom ostatním. A i když se s Georgem Clooneym, který se snaží ze všech sil, kterých rozhodně nemá málo, stejně jako Natasha McElhonová nemá málo osobitého křehkého půvabu, topí docela příjemně, nebude asi málo takových, kteří budou během půldruhé hodiny onoho utápění potřebovat sirky pod víčka. Že k ničemu nedojdeme a nic se nevyřeší, je nabíledni, konečně rovnice o tolika neznámých snad ani nemůže mít řešení srozumitelné lidským bytostem. Ale že tam, kde nám knižní předloha nabízí fascinující, komplexní pohled na lidské touhy a sny, Solaris samotnou (překvapivě mi na filmu nejvíc vadila změna rodu planety oproti předloze) i hranice lidského poznání, pro nás film vydestiloval jedinou a to ještě nijak chuťově výraznou esenci a jsme nuceni smířit se s koncem, který aspoň na mě dělá dojem třešňové větvičky narpubované na kaktus a nutí mě dospět k závěru, že za málo peněz málo muziky, je smutným výsledkem snahy přiblížit Solaris filmovému divákovi. Asi jsem opravdu hledala zrcadlo vlastních představ a ne nový obraz, ale tenhle obraz byl na můj vkus namalován příliš vybledlými barvami. (06.11.2007)