Vlny

Jirkovi Mádlovi se podařilo něco, co se v současné české kinematografii jen tak nevidí. Natočil film, který je kvalitou na evropské úrovni. Odvyprávěl příběh, který bez nějakého patosu a černobílosti funguje dobře jako historická výpověď, ale zároveň i jako paralela k současné době a nedávným událostem jinde než u nás. Těch 130 minut uteče jako voda a po konci snímek pěkně rezonuje, což potvrzuje i mohutný divácký potlesk na letošní premiéře ve Velkém sále. [KVIFF 2024] (02.07.2024)

Nemám moc co říct, či snad vytknout. Dámy a pánové, máme tady novou klasiku (jak jsem okamžitě po projekci napsal všem kámošům, že musí povinně do kina na tohle) alá Pelíšky, Musíme si pomáhat, Kolja a kdoví co ještě. Možná jen, že je to až moc mezi kravatama na to, aby to bylo jako první jmenovaný, ale potenciál to rozhodně má. Plus úžasný soundtrack a ukázka, že nikdo nemůže být jenom kladný. Pane Mádl, neuvěřitelný. 9,5/10 více ZDE: (22.08.2024)

Bezesporu velkolepé! Jiří Mádl se sebevědomě vydává do první filmařské ligy. Svým způsobem jde sice cestou nejmenšího odboru pro českého diváka (a jistě i pro akademie udělující ceny) a zkonstruoval vymazlený historický velkofilm o událostech kolem Pražského jara, respektive hrdinech z Československého rozhlasu prokazujících profesní i morální integritu a odvahu. Je neironicky dojemné sledovat český film (dokonce bez koprodukcí, zato podpořený nejen fondy, ale i mecenáši), který má production values na špičkové světové úrovni, od kamery a střihu, přes casting a scénografii až po soundtrack originální i písničkový. I styl jeho vyprávění funguje precizně, promyšleně a přesně tak, jak to tvůrci zamýšleli. Sice je zpracovávaná látka národní kýč (jak praví Kamil Fila) a skutečně nejde nad rámec připomínky doby totality, byť tedy důraz na nezávislost (veřejnoprávních) médií a význam pravdy/lží ve veřejném prostoru je cool. Nicméně je fajn, že tohle vzniklo, protože to má slušnou šanci oslovit např. tzv. mladou generaci a v zahraničí (koneckonců já jsem popsané události neznal do takového detailu a motivuje mě to si dohledávat, jak moc to odpovídá realitě a z jakých reálií to vychází). Nezazlívám Mádlovi patosem nasáklé vyvrcholení, ovšem pro mě to způsobuje určitou odtažitost a obřadnost filmu, který přitom celou dobu zručně a úspěšně budoval vztah s divákem. Respekt tvůrcům a všem kolem tehdejší zahraniční redakce. (11.09.2024)

Velká očekávání byla naplněna. Skvělí herci, super kamera, parádní hudba, mělo to spád přes fakt solidní stopáž... Vlastně bych ty hrdiny klidně pozoroval delší dobu (osmidílný seriál, epizody po hodině?) - jestli bych měl nějaké mini výtky, tak to bylo pár obrazů, co mi přišlo, že jsou "na export" (proč by někdo v noci poslouchal rádio v kostele?) - ale to jsou vážně drobnosti. Chceme světlo! (01.09.2024)

Chcel som dať 4, ale všetci to tu tak ospevujú, že som trochu skysol... hoci napokon asi dám. Som rád, že si Jirka túto tému vybral a splatil tak dlh hrdinom z československého rozhlasu, (aj keď o žiadne "doteraz utajené príbehy novinárov" sa nejedná, ich úloha je dobre známa každému, kto sa trochu zaujíma...) Ale okrem skvelých scén sú tam aj vyslovene otravné klišé a dokonca aj trochu wtf momenty (scéna, v ktorej sa hlavný hrdina vyspí s kolegyňou a potom s vypatlanými výrazmi blábolia o zmysle ma úplne rozobrala). Mádl našiel v notoricky využívanom historickom období novú tému, ale nie nový prístup, robí to tak, ako sa to vždy robilo, aj keď často s vynikajúcou remeselnou kvalitou. Nie však stále. Je to fajn film, ale nie je výborný a už vôbec nie svetový - nie v roku 2024. Začiatok je hodne dobrý, nepríjemne dusný a potom dramatický záver s dobre vysvetlenými technikáliami a dynamickými prechodmi fakt strhnú. Herecké výkony sú nevyrovnané, od mimoriadne charizmatických pôsobení lídra Majera, oslizlého Bareša a démonicky pod kožu zaliezajúceho Maštalíra, ktorého postava je jediná naozaj prekvapivá, cez tradičné figúrky so sympatickými ksichtami a bezmenných ancikristov až po vyslovene otravné, pričom Pauhofová je ako obvykle na päsť. Aj hlavná postava má zaujímavé znaky nečiernobielosti, čo sa ráta, aj keď má stále ten istý výraz - no možno to mal naučené z toho komunizmu. Využívanie a výber hudby, ktoré k rozhlasu pasujú, sú spočiatku silné, no po nejakom čase sa nadužívajú, stávajú až mechanicky pravidelnými a úplne sa míňajú emocionálnym účinkom. Naproti tomu so zvukom (a tichom) ako vyjadrovacími prostriedkami sa veľmi nepracuje, všetko je proste štandardne ukazované... Tá téma je silná a stále bude silná, hoci som to aj nezažil, stále znovu ma roztrpčí a je skvelé, že kiná sú plné a ľudia na to chodia, ale v záplave domácej historickej filmovej produkcie mi ten film veľmi nevytŕča. (28.08.2024)