To nic, drahá

Olivia Wilde v sobě probudila zajímavé režisérské střevo. To nic, drahá je originální psychologický thriller, kterému celý průběh nerozumíte, abyste na konci prozřeli. Nebo také ne. To je na každém z Vás. Nicméně Florence Pugh je tu opět fantastická a Harry Styles mě přesvědčil, že umí hrát. Za mě tedy docela dost zjištění na jeden film. (20.11.2022)

Dříve nadmíru rozkokošná Olifka, která si dle životopisu prý „pro herecké účely“ velmi yntelygentňě až k popukání změnila jméno z Cockburn na Wilde, a ani tak neskončila v pornu, pomalu ale jistě odkvétá do zatuchlé, afektované plastické instatrhaviny a patrně ze zoufalství zjevně přehodnotila i své seksuální preference na anál a připínací dilda. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že vyměnila poměrně mužného, vtipného, inteligentního sympaťáka a solidního herce Jasoně Sudeikise za slizkou až odpornou, prkennou, pozérskou, neumětelskou Barbínu, vypatlanou hlásnou troubu kokotporátní pohlavní apokalypsy, prvotřídního komerčního debila, nefachčenka, pozornostní kurvičku a v neposlední řadě nuzného reproduktora furtdokolových, lacině přitroublých a kulturně degenerativních kolotočářských cajdáků chlapeckých homoqartet - Jindřicha Styly. Jsem toho názoru, že to asociálními sítěmi a neomarxistickými vytřiprdelníky vyhajpované rádoby popkulturní hovado rozhodně nemá ve filmech s opravdovými herci co dělat a je satanžel obsazován jen z důvodů pseudopopularity mezi nevkusnými bukanýry a pohlavně dezorientovanými, vyrachtanými čtrnáctkami. Olifku ale asi momentálně bolí prdel natolik, že zaslepeně přehlíží, jak jí ten nebinární psychoseksuál kurví film a jak už jen svou přítomností, natož výkony, bytostně uráží všechny ty skutečné herce. Z pohledu filmových análů to ale patrně až tolik bolet nebude, neboť se qalitativně jedná o sice režijně solidní, kulisně vyňuňaný a posh-evně vybarvičkovaný, ovšem veskrze nudný, logicky obskurní a sterilně instantní plagiát, který bych pro účely tohoto zvratku, jak jinak než výstižně, nazval Stepfordský matrix. Instantní plagiát, během jehož sledování tak zůstalo jedinou potěchou leštění soupravy před vjezdem do metra při pohledu na čím dál tím jedlejší slečnu Puchovou, Pukovou, Pjúkovou, … nebo jaxe to vlastně správně čte. Každopádně ustálená pražská fráze „Potřebuju skočit na Florenc“ tu nabývá zcela nových významů. (31.10.2022)

Kolikrát už jsme se v historii kinematografie setkali s tématem, kdy spokojený a klidný ráz života rozmetá zdánlivá maličkost, trivialita, po níž všechno skončí v troskách – a je lhostejné, zda jde o bohulibý čin nebo bohapustou manipulaci. Představitelka jedné z hlavních rolí a režisérka Olivia Wilde přiznala, že ji ovlivnily filmy „Truman Show“ a „Počátek“, bohužel slibně rozjetý příběh se po zásadním zlomu rozpadá jak kostra vytažená ze sarkofágu. Téma už jsme tu v mnoha podobách měli, v tomto případě je značně kostrbaté a čím více se noří do hloubky, tím na sebe nabírá nesmyslné jednání, nelogické činy a je až příliš znát, že existuje jen jediná varianta a jakékoli pochybnosti se neberou v úvahu. Napadne vás minimálně deset přirozených otázek a odpovědi na ně prostě nejsou, vůbec se neřeší, třebaže bez jejich zodpovězení hodně okolností ztrácí smysl. Také zázračný přerod postav je chaotický, takže snad jediné, co je dobře provedeno, je onen duch „šťastného místa Victory“ ve stylu předem daného programu. „To nic, drahá“ je klasickým příkladem nevyužitého, zabitého potenciálu. Pugh a Pine odvedli velmi dobrou práci, ale co je to platné, když se stále více noříme pod hladinu klišé, snadno odhadnutelných a nepravděpodobných situací, které by i v ději podobného ražení měly mít určitou logiku a řád. Stačilo by vynechat posledních dvacet minut a rázem by tu byl provokující a tajemný počin. Takhle zůstává pouze okázalý jako celé Victory. /20%/ (04.12.2022)

Nefunguje to ani jako zajímavě zkonstruovaný fikční svět, ani jako Twilight Zone anekdota, ani jako alegorie. V ničem to vyloženě neselhává a tenhle typ filmů obecně mám rád, proto se vyškrábu k nadprůměrnému hodnocení, ale jinak hlavně asi teda zklamání. Olivii Wilde bych za to neplivnul do obličeje, ale ani moc nezatleskal teda. (20.09.2022)

Chaos je nepřítelem pokroku a v sebeovládání je krása, káže uhlazený Chris Pine (který je mimochodem rok od roku podobnější Jeffu Faheymu) ve své variaci na krále incelů Jordana Petersona. Antiutopický obrázek umělé společnosti ve stylu Stepfordských paniček se po necelé půlhodině začne povážlivě rozpadat, když si dosud spokojená ženuška Florence Pugh začne všímat podivností, jež se v tomhle středostavovském ráji odehrávají. Hranice mezi realitou a psychotickými halucinacemi se postupně stírá, a přestože film do konce spíše doklopýtá, rozhodně stojí za pozornost. Během sledování se totiž v určitých momentech sympaticky přibližuje znepokojivé atmosféře Uteč, Truman Show či bytovým hororům v čele s Hnusem. Postupem času je však stále jasnější, že režisérka Olivia Wilde společně se scenáristkou Katie Silberman chtějí předat sofistikovanější poselství, než jakého jsou reálně schopny – a tak snímek dál a dál vysvětluje a podkopává si nohy. Stejně jako předchozí dílo této dvojice Šprtky to chtěj taky se i To nic, drahá řadí k filmům, které svůj žánr (nyní tedy antiutopický thriller) nijak zásadně neproměňují, jsou však jeho zajímavým a audiovizuálně vtahujícím příspěvkem. (21.09.2022)