Tanpopo

Japonský tvorca Džúzó Itami, pomenoval svoj - vskutku dosť svojský komediálny počin s titulom Tampopo (Púpava), nielen podľa hlavnej protagonistky v podaní sympatickej Nobuko Mijamotovej, ináč, režisérovej zákonitej manželky, ale aj vari podľa nastávajúceho rezancového baru, ktorý sa z nevýrazného Lai Lai, onedlho premenuje na naprosto špičkový「Tampopo」, áno, práve teraz by som snáď už mohol konečne prezradiť, že sa väčšinou budem zdržiavať iba v japonských kuchyňách, a k tomu aj so špeciálnymi vychýtavkami, a to ani nehovoriac o『vedľajších postavách』, ktoré budú tejto budúcej (šéf)kuchárke zručne sekundovať, medziinými, napríklad tiež i také mladé ucho v podaní Kena Watanabeho, ktorý sa o rovných 18 rokov neskôr preslávi(l) v jeho pravdepodobne najznámejšom (najlepšom) filme z roku 2003... • V podstate si nie je vôbec ťažké domyslieť najmä to, že táto hlavná postava má na to hádam úplne všetky dané predpoklady, aby dosiahla, trebárs, takú「Michelinskú hviezdu」, čo je povedzme vo filmovom ekvivalente niečo, ako obdržať toho, povestného, Zlatého plešivca, i keď podotýkam, že už zrejme dávnejšie nemá takú v*á*h*u*, na akú býval predtým možno trochu viacej zvyknutý, ...no asi najzaujímavejšie na tom celom bolo zrovna to, ako sa k tomu vlastne dopracovala...? • Áno, aby som sa ešte na malú chvíľu vrátil i k predchádzajúcemu postrehu, tak by som to rád okomentoval asi v tom duchu, že našťastie som nebol len účastníkom mnohého sŕkania a následného nekonečného vychutnávania si týchto všelijakých pokrmov, nad ktorými tieto postavy do slova a do písmena slintali blahom, pritom vo veľa ohľadoch sa rovnako režisér zvykol od tohto návykového prostredia, miestami mierne odkloniť, aby do tohto diania postupne vstupovali i ďalší náruživí súkmeňovci v odlišnom naladení, a predsa v rovnakom, skrátka, dalo by sa povedať, že sa to tu neustále točilo o pôžitkoch z príjemných chutí, len každý z nich bol v rozdielnom nastavení, a znovu v tom istom. • A záverečné titulky ma totálne priklincovali, tak to bola krásna čerešnička na torte! PS: Jednoznačne sa vyžaduje podobne orientovaný divák, akými boli i naše bizarnejšie postavičky, v opačnom prípade by ste sa mohli potom strašne čudovať, čo vám to popravde ten režisérsky kuchtík - naservíroval rovno na tanier, pričom, musím smelo skonštatovať, že som si mimoriadne na tom Rámene i ja sám pochutnal. Mňam! Vrelo odporúčam. (14.03.2023)

Nevím, co jsem od filmu čekal, ale on se stejně nakonec naprosto vymyká veškerým očekáváním. Tak nějak to působí jako velkofilm s minimálním rozpočtem a zápletkou o něčem extrémně všedním zároveň, jako kdyby Tarantino točil dílo o polívce. Má to úžasnou energii, a tak jediné, co mi vlastně vadilo, byly ty vedlejší minipříběhy. Ne jako takové – právě naopak, mnohdy byly samotným námětem ještě zajímavější, než hlavní dějová linka. Ale nějak jsem za boha nemohl přijít na to, jak souvisí s epikou o nejlepším stánku s ramenem ve městě. Kromě jasné tematické vazby, samozřejmě. Je to škoda, protože takhle to působí jako dvě poloviny filmu slepené dohromady a to mi prostě nějak nenavozuje tu harmonii, která je potřeba nejen v misce. (22.12.2019)

Nadšene komentátorská a hodnotica gloriola okolo Púpavy ma minula. Celý film pripomenul japonskú verziu najpopulárnejšej českej komédie "S tebou mě baví svět". Verziu podobnú nie dejovo, ale pocitovo. Glorifikuje a zároveň paroduje japonské hodnoty, filmové postupy a vnímanie sveta. Tak, aby v závere nevyznela ironicky, skepticky, ale zmierlivo, láskavo a pro-life. Pokojne, ako keď sajeme mliečko z hrejivo nastaveného hrotku napučanej materskej bradavky. Ale pozerať sa dve hodiny na Japončíkov sŕkajúcich a mľaskajúcich rezance a vývary, to bolo trochu moc. Sŕkanie je otravné, hoci zveličené a ironizované na stokrát, takú pozornosť si nezaslúži. Mľaskanie prekladá séria potrhlých, občas nudných epizód variujúcich prípravu jedla a radosť z jeho vychutnania. Dokonale to sadne k dnešnej nadšene prehypovanej a dlhotrvajúcej vlne záujmu o kuchyňu. Vyskakuje pomaly z každého média aj chladničky. A preskočilo aj do tisíc a jedna filmu, bez pozretia ktorých vraj nesmiem umrieť. Nuž, tento by som s radosťou oželel. Nestalo sa, v súlade s duchom filmu som ho skonzumoval. (20.11.2020)

„Teď už můžete jíst vše. Ale začněte s něčím měkkým.“  To jsem si během sledu prvních scén říkal, že je to sice hezky svérázné, ale sám já nejsem takový gurmán a japonská kuchyně mi osobně moc neříká, abych se pokládal za cílovou skupinu a více to ocenil. Přesto ani netrvalo dlouho, než jsem podlehl specifické náladě toho filmu a pak si už jen říkal, že nebýt těch pár nechutných scén (zvláště obě netuctové milostní scény mi přesně takové připadaly, navíc i trochu zbytečné, nejde-li v nich o žádnou z důležitých postav), určitě mám Tanpopo jako film ještě raději. Jiné scény jsou tu totiž nezapomenutelné v tom pozitivním smyslu slova, včetně té u zubaře, a díky nim i dobře rozvedenému originálnímu námětu se vůbec nedivím, že se film stal pro mnoho diváků vyloženě kultovním. Zábavná komedie (nejen) o vyvíjení a přípravě speciálních nudlí na nový způsob plyne přes různé jídelní příhody i motivy soubojů a spěje s usilovnou hrdinkou a partou gurmánských kumpánů až k sympaticky vítěznému konci... a za sebe musím říct, že navzdory celé řadě značně kuriózních momentů ve mě zanechala ve výsledném okamžiku vesměs příjemný a pozitivní dojem. [80%] // Dodatek po dvou a půl měsících: Jak to, že jsem tu nezmínil scénu zásahu s vysavačem v restauraci? Zjišťuji, že jí mám v paměti asi nejvíce. :o) (28.12.2022)

(1001) Když už si začínám myslet, že mě na světě nemůže nic překvapit, přijde japonský western o nudlích. A jak jsem u něj plakala! Přijde mi pomýlené říkat, že vedlejší epizodky o jídle odvádí pozornost od hlavní linie. Toto je film o vztahu k jídle. To je jeho hlavní linie. Před pár měsíci jsem viděla asijský film, jehož první čtvrthodina byla celá jenom o tom, že otec celý den vaří jídlo pro svoje tři dcery, které ho přicházejí navštívit. Přes počáteční nepochopení jsem se přes fascinaci formálními postupy při vaření dostala k tomu, že jídlo může být sociální pojítko vytvářející či posilující mnohé vazby mezi lidmi. Tehdy jsem to připisovala kulturní odlišnosti, kterou se můžu pokusit pochopit. Ale jak jsem měla čas nad tím přemýšlet a všechno se mi to rozleželo, tak nevidím rozdíl mezi tímto a mými babičkami, které vstávají v pět hodin, aby stihly upéct buchtu a uvařit vývar, jít nakoupit chybějící ingredience, připravit hlavní chod i se salátem, dodělat polévku a nachystat ovoce na mísu, kdyby si vnoučata chtěla dát ještě vitamíny. Nebo si představím ručně psanou kuchařku mojí maminky, kam si zaznamenala všechny zajímavé recepty, které kde viděla a slyšela, a také vlepila ručně psané recepty od dalších domácích kuchařek, které v ní budily respekt. Takže, abych to shrnula, sociální vědu za filmem Tampopo chápu a jsem s ní srostlá. A když je mi výsledek předkládán na půdorysu inovativního mixu žánrů plného zábavných a emocionálních epizod, kdo by to nemiloval! A detaily, do kterých to zabíhá. Mistři kuchyně skrytí mezi vagabundy ve squatech - a ti svému pánovi v slzách zpívají! Muž s bolavým zubem přenechá svoji zmrzlinu dítěti s mrkví kolem krku. Pěstní souboj v trávě a hlíně pod celobetonovou městskou aglomerací. Honička se starou paní ve večerce. Plus bych chtěla být mafián, ale ani bych nemusela být mafián, zkrátka bych někdy chtěla přijít k někomu, co jí chipsy v kině, a říct mu, že pokud během filmu udělá jediný zvuk, že ho zabiju. A ten poslední záběr. Ten poslední záběr! ♥ (18.05.2015)