Lekce Faust

Tak nevím..blbě se to hodnotí... Předchozí kraťasy mi přišly nápaditější a často hlubší..Pozdější celovečeráky zase zábavnější a celkově zvládnutější..... V rámci českého filmu(asi i filmu jako takového) je to pořád silný nadprůměr o kterém si může většina filmařů nechat jen zdát..V rámci Švankmajera je to jen takový povinný standard. (28.09.2013)

Zatímco pozdního celovečerního Švankmajera si dokážu vcelku užít, jeho první velké filmy nijak zvlášť neadoruju. Přeci jen výtah z Fausta, ať už ve verzi Goetha nebo Marlowa, je mi bližší v jiném podání. Takový Richard Burton (1967) nebo F. W. Murnau (1926), ti mi nabídli mému srdci bližší zážitky. (29.12.2022)

Lekce Faust mi přišla samoúčelná. Na to, aby to byl čirej surrealismus, kde fakt není čeho se chytit a člověk si užívá jenom sled random obrazů, je to moc dlouhý a komplexní. Na to, aby to byl surrealismem nebo řekněme magickým realismem okořeněnej příběh, je ta zápletka zase příliš banální. Děj se dá opravdu shrnout jenom jako "převyprávěná legenda o doktoru Faustovi". Nic víc, nic míň. A přišlo mně, že ten surrealismus je na to naroubovanej tak nějak navíc, zbytečně, bez toho, aby sám měl jinej smysl než dát prostor Švankmajerově animaci. Plno motivů a výjevů tu nemá v rámci celku žádnou zřetelnou funkci ("Ať žije portugalský král!"), jiný se naopak opakují, takže ztrácí na zajímavosti (první scéna přeměny plasteliny v Čepkovu hlavu je hezká, dívat se na to pošesté už je zívačka). Prostě udržet u toho filmu pozornost bylo nad moje síly a už od poloviny jsem se musel nutit vydržet to dokoukat. Jeden z těch filmů, co jsem rád, že jsem je viděl, ale nikomu bych je nedoporučil a sám se na ně znovu taky nepodívám. (06.09.2022)

Výrazný umělec ovlivněný surrealismem a nevyzpytatelnou stránkou temnoty lidské duše Jan Švankmajer v roce 1994 předvádí další osobitý snímek, tentokráte s Faustovou tematikou. Tohle téma jej zajímalo už odedávna, jak sám prohlásil, po několika letech dostal Faustův mýtus (dle autora "klíčový pro naši civilizaci") podobu kombinovaného filmu: divadlo masek, loutkové divadlo, hraná sekvence a snová montáž. Švankmajerův Faust se však od toho Goethovského liší - je to obyčejný člověk z ulice, který je vytržen z každodenního rituálu a kterého jeho zvědavost zavede do míst, kde se lidská duše zmítá mezi peklem a nebesy. Petr Čepek alias Muž s aktovkou (tedy Faust) se z reálné postavy stává aktérem divadelního představení, loutkou ovládanou cizí vůlí. Díky síle zvědavosti se stává strůjcem svého vlastního osudu, který je však předem odsouzen k nicotě. Když pohlédne na Mefista, nahlíží do zrcadla - vidí sám sebe (nastává významný "dialog", kdy se lidská bytost setkává sama se sebou). Švankmajerův Faust není nijak výjimečnou osobností - vždyť se jím mohl stát kdokoliv, kdo dostal leták s mapkou. Je to čistě jen náhodná osoba, která sebou nechá manipulovat a dohraje svou roli do hořkého konce, aniž by se vzbouřil. V tom je skryto ono zdánlivě nehmatatelné poselství filmu - jde o aktuální problematiku. Švankmajerova Lekce Faust je vlastně sarkastickou a kousavou ukázkou manipulace, stejně tak úžasným výtvarným dílem. Mistr stvořil opět nekonvenční dílo, které jde drásavě do hloubky a odkazuje na současnost, resp. na současnou manipulaci všeho druhu, na lidskou determinovanost, na jeho laxnost. A stejně, jako je tomu u jeho předešlé (i následující) tvorby, nabízí tvůrce divákovi bohatý materiál pro další úvahy. Nutno dodat, že Petr Čepek předvedl perfektní, nezapomenutelný výkon. (13.01.2009)

Spolu se Šílením nejlepší Švankmajer. Téměř beze slova propluje jako bezmocná loutka geniální Petr Čepek v jedné ze svých posledních rolí výtvarně geniální surrealistickou verzí faustovské legendy, posazenou do moderního světa, a znovu tím dokazuje, že jestli může být česká kinematografie na někoho hrdá, tak je to právě Švankmajer. (17.09.2008)