Spiklenci slasti

No dobrá... Film nám ukáže všemožné úchylné fetiše, jenže to ukazuje zdlouhavě (stejně všichni víme, co se bude dít) a navíc - skoro bez té slasti. Kameraman se snaží, ale hercům to moc nejde. Slast zde převede dobře snad jenom Pavel Nový a ap ještě trošičku Lábus a Hrzánová. Ale Meissel alias Kohoutí démon, tam jsem viděl úchylku, ale že by z ní měl nějakou slast, nebylo vidět skoro vůbec. Přitom to v tom filmu být mělo, ne? Pak jsem taky čekal, že vše skončí vyvrcholením a že pak přijdou titulky, ale ne, tady to pokračuje dál a je to škoda, protože ten konec se mi nelíbil. Ve finále jsem zklamán. Dlouhé, nudné čekání na to, co stejně přijít muselo. Dvě hvězdy, víc nic. Btw, je to celé beze slov. (16.05.2018)

Co nás láká do kina na film? Trailery? Recenze? Doporučení kamarádů? Do kinosálu jsem tentokrát přišla navnaděná poněkud netradičně. Kvůli objektu. Kvůli fascinujícím mnohorukém stroji, který byl k vidění na Švankmajerově výstavě v Uherském Hradišti. Kombinace krajkových rukaviček, pohyblivých páček a slastného výrazu televizní hlasatelky toho hodně naznačovala. Ale nenechme se mýlit. I přes jména odborných konzultantů filmu (Sigmund Freud, Markýz de Sade a jiní, nechte se překvapit) jsou Spiklenci slasti slovy autora prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží. Přesto (nebo právě proto) je to jeden z nejoriginálnějších českých děl. Svého duchovního otce Spiklenci ukazují jako zdatného vypravěče, který dokáže film bez jasného příběhu a zbytečných slov vystavět v gradující a zábavnou podívanou. A o čem vlastně celou tu dobu básním? Neobyčejná Švankmajerova fantazie sleduje několik postav ve chvílích, kdy se nikdo jiný nedívá. Listonoška Bára Hrzánová dosahuje extáze pomocí rituálu s kuličkami užmoulaných z drobtů chleba. Sadista Petr Meissel si vyrábí kohoutí hlavu polepenou výstřižky z erotických časopisů. Komisař Pavel Nový věnuje své kutilské chvilky kartáčům a hřebíkům. A netradiční stroj trafikanta Jiřího Lábuse je umělecké dílo samo o sobě, nad kterým jsem se rozplývala v úvodu. Vše je podáno s takovou nápaditostí a humorem, že film může pomoci divákovi překonat zábrany a najít půvab také v netradičních přáních vylovených z hlubin vlastního nitra. Teď už jen zbývá vzít nůžky s lepidlem a povolit uzdu své fantazii. (11.08.2008)

Člověka tak nějak potěší, když se přesvědčí, že existují i úchylnější lidé, než je on sám... Navíc forma, jakou je tento fakt prezentován je bezpochyby výborná. Švankmajer nepotřebuje berličky v podobě slov. Dokáže perfektně zobrazit náladu a pohnutky postav tím, že ukazuje to, co chce, aby divák viděl (např. pouhé listonoščino cvaknutí propiskou v sobě má několik vět...). (05.02.2007)

Pozoruhodný filmový počin z 90. let, k němuž je možno přistupovat mnoha způsoby - osobně jsem se na Spiklence slasti díval především jako na neuvěřitelný bizar, který je velkolepě zábavnou a promyšlenou zprávou ze své doby (na poštovních známkách Václav Havel, v ulicích staré škodovky 120, v televizi hlasatelka Anna Wetlinská...), ale nejen to - ten film je i jakousi znepokojivou vizí o světě, kde je každý tak trochu perverzní a kde lidé upřednostňují autoerotické aktivity před těmi párovými. Osobně bych se nerad dožil doby, kdy bude starý dobrý šukání jen přežitkem minulosti - scéna s nahatým Lábusem, který si to rozdává s virtuální televizní moderátorkou na šíleném masturbačním zařízení, je v tomto smyslu neuvěřitelně směšná a varovná zároveň. Kdyby takový film vznikal dnes, na mušku by si mohl brát zástupy moderních lidí, kteří v osamění masturbují u svých počítačů nad internetovým pornem, kterému už údajně řada lidí dává přednost před reálným sexem. Och, v jakém bláznivém světě to žijeme! Coby velký fanda a milovník Švankamajerovy filmové tvorby, jsem tento film zhlédl s velkým zájmem a výborně se u něj pobavil, byť ta spokojenost není zcela bezvýhradná. Občas se mi tam vkrádala jistá znuděnost a - co stojí více za zmínku - i náznaky nevolnosti, protože ten film je občas docela hodně nechutný (Hrzánová vyklepávající si z nosu chlebové kuličky, kočka olizující menstruační krev z použité vložky, nahý Pavel Nový, který si po holém zadku přejíždí bizarními erotickými pomůckami vlastní výroby...) - kdo neviděl, dovede si jen těžko představit. Svérázný film, který asi není pro každého, ale bezpředsudeční diváci s otevřenou hlavou by si z něj mohli i dnes odnést velmi nevšední zážitek - ten film vůbec nezestárnul a je dnes možná ještě zajímavější než tehdy. Mimochodem v závěrečných titulcích zaujme informace o "odborných poradcích" filmu: L. Sacher-Masoch, F. de Sade, S. Freud, L. Buñuel, M. Ernst a B. Brouk - komu ta jména něco říkají, ten si dovede o tom filmu udělat dobrou představu, ještě než ho uvidí. (20.03.2016)

Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou. (12.03.2024)