Zánik domu Usherů

Dokonalá studie ech, která Poeovu povídku neilustruje, ale zhmotňuje. Vítězství filmu nad hercem. Na okraj příbuzné ozvěny Rilkovy: „Opuštěnost, opuštěností obstoupená, tání / něh, jež se dotknou něh jak něžných říz… / Toť tvůj interiér, který bez ustání / se hýčká k zdání, řekl bys; // hýčká se v sobě, jemuž rovna nemá, / odrazem vlastním osvětlován jsa. / Takto vymýšlíš téma / vyslyšeného Narkissa.“ (22.03.2013)

Potápějící se loď opouští hejna krys... Zanikající dům zas stáda židlí... Zábavná záležitost (teď samozřejmě v žádném případě nemyslím vtipná), která umě propojuje na obrazových výjevech nezávislý příběh (nezávislý proto, že děj s obrazy koresponduje jen hodně málo a jde spíš po atmosféře slov, než po jejich významu) s dobrou animací a skvělým výběrem natáčených předmětů (i když si stejně myslím, že Švankmajer by dokázal natočit ponuré a temné záběry i když by měl modelem týden starou půlku housky a jednoho mravence). (14.07.2014)

Největší podíl na temné atmosféře zde samozřejmě má skvěle napsaná povídka E.A Poea, bez níž by Švankmajerovy hroudy hlíny, třepetající se závěsy, záběry na stropy a puklé stěny byly jen sledem obrazů postrádající smysl. V tomto případě to jako celek docela funguje, nicméně příště dám raději přednost knize a své fantazii... (09.12.2008)

Prozatím nejsilnější Švankmajer, kterého jsem zhlédl. Temné, ponuré a nesmírně psychedelické dílo. Už tak velmi intenzivní zážitek umocnila Liškova hudba a pro někoho (rozhodně ne pro mě) nevýrazný přednes Petra Čepka. Téměř žádné konkrétní výjevy nelze vidět, divákova hlava si ale zbytek bez problémů domyslí. O to hrůzostrašnější pocity se poté dostaví. (07.10.2007)

Hypnotický zážitek. Po prvních třiceti vteřinách, kdy jsem pochopil, o co půjde, jsem se dost vyděsil - celou dobu se koukat na Švankmajerovy surrealistické animace, to není nic moc pro mě, nejsem jeho obdivovatel a jeho rukopis mi všude připadá stejný, příliš zřetelný a ne tolik zajímavý, jak se o něm mluví. Jenže tady mě o chytlo. Mohl za to hlavně Čepkův geniální přednes, který mě přikoval k obrazovce, a postupně jsem se začal do psychedelie před sebou nořit hlouběji a hlouběji. Animační scény s rakví nebo židlemi byly jednoduše skvělé a vše vyvrcholilo v makabrózním finále. Netřeba herců, netřeba světa, stačí jen pokřivené uzavřené plesnivé a rozpadající se sídlo. Měl jsem z těch patnácti minut před sebou obavy - a když uběhly, litoval jsem jen toho, že byly tak krátké. (19.12.2015)