Zánik domu Usherů

Hypnotický zážitek. Po prvních třiceti vteřinách, kdy jsem pochopil, o co půjde, jsem se dost vyděsil - celou dobu se koukat na Švankmajerovy surrealistické animace, to není nic moc pro mě, nejsem jeho obdivovatel a jeho rukopis mi všude připadá stejný, příliš zřetelný a ne tolik zajímavý, jak se o něm mluví. Jenže tady mě o chytlo. Mohl za to hlavně Čepkův geniální přednes, který mě přikoval k obrazovce, a postupně jsem se začal do psychedelie před sebou nořit hlouběji a hlouběji. Animační scény s rakví nebo židlemi byly jednoduše skvělé a vše vyvrcholilo v makabrózním finále. Netřeba herců, netřeba světa, stačí jen pokřivené uzavřené plesnivé a rozpadající se sídlo. Měl jsem z těch patnácti minut před sebou obavy - a když uběhly, litoval jsem jen toho, že byly tak krátké. (19.12.2015)

Jan Švankmajer pojal slavnou povídku klasika hororové prózy E. A. Poea po svém jako vysoce stylizovanou animovanou hříčku bez živých osob. Na začátku filmu se objevuje velký ponurý dům a pak už se kamera noří do labyrintu chodeb a místností, kde se pohybuje rakev, a atmosféru rozkladu lidského sídla vyjadřuje pohyb hmoty, chátrání zdiva, pohled na močál a v neposlední řadě výtvarné ladění do tmavých odstínů šedi a hnědi. Vše doprovází komentář Petra Čepka. Je to výrazně pociťový film s baladickou atmosférou. Celkový dojem: 90 %. (21.01.2009)

Potápějící se loď opouští hejna krys... Zanikající dům zas stáda židlí... Zábavná záležitost (teď samozřejmě v žádném případě nemyslím vtipná), která umě propojuje na obrazových výjevech nezávislý příběh (nezávislý proto, že děj s obrazy koresponduje jen hodně málo a jde spíš po atmosféře slov, než po jejich významu) s dobrou animací a skvělým výběrem natáčených předmětů (i když si stejně myslím, že Švankmajer by dokázal natočit ponuré a temné záběry i když by měl modelem týden starou půlku housky a jednoho mravence). (14.07.2014)

Největší podíl na temné atmosféře zde samozřejmě má skvěle napsaná povídka E.A Poea, bez níž by Švankmajerovy hroudy hlíny, třepetající se závěsy, záběry na stropy a puklé stěny byly jen sledem obrazů postrádající smysl. V tomto případě to jako celek docela funguje, nicméně příště dám raději přednost knize a své fantazii... (09.12.2008)

Rozpadající se sídlo jako objektivně-subjektivní časoprostor otevřený různorodým pocitům strachu je svou obrazovou složkou opravdu výbornou ukázkou adaptace, která se může přesně držet mluveného slova, ale přitom přetransformovat děj tak, že právě z jeho vizuálního překrývání dvou rovin vytříská co nejvíc odpudivé atmosféry a čirého děsu, který se podaří navodit u málokterého hororu, v němž figurují živé bytosti. (02.01.2010)