Pupendo

Jsem spokojen, a to tak že velmi. Úplná špička Hřebejkovy filmografie sice zůstala neochvějně na svém místě, ale tohle je pravdivá, vtipná a skvěle zrežírovaná (a zahraná) výpověď o české povaze osmdesátých let. Jan Hřebejk je čím dál lepší, takže pokud bude mít v ruce ještě o kousek kvalitnější scénář, pak se lze jenom těšit na jeho další filmy. (30.11.2003)

Hřebejk zpět. Jak je již zvykem skvělý Bolek Polívka a Jaroslav Dušek dominují co se týče mužských rolí tomuto filmu. Bezchybné vtípny hlavně okolo filmového syna Jaroslava Duška. Jeho připomínky jsou chvílemi opravdu tvrdé :). Další lehce retro filmeček z dílny Jana Hřebejka opět nezklamal, ale u mě jsou oblíbenější Pělíšky (ikdyž zrovna tento film nemusím). Dokonalá postava Pavla "IDIOTA" Lišky, za to mu dejte oscara nebo aspon lva :) (25.12.2004)

Alternativní pohled na již zapomínanou pozdně stalinistickou normalizaci (BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA) si všímá pohyblivého rozhraní mezi šedou zónou a vlastní disentem. Snaha vidět problém z obou stran - obdobně jako v dalších autorských filmech trojúhelníku Šabach-Hřebejk-Jarchovský - i tady přináší vyvážený výsledek nesený specifickým Duškovým herectvím. Tak trochu loutkovité charakteristiky hlavních postav jsou výstižnějším postižením i této doby než různé prezentní poolistopadové fiomové i literární zkraty, v nichž touha být nemilosrdný s pomocí obávaného černobílého vidění až překvapivě lehce restituuje postkomunistickou zpotvořeninu tzv. socialistického režimu s jasnou hyperfunkcí klišé-teze nad myšlenkou-tvořivostí. Solidní film, solidní zážitek, stálá a věrohodná představa o stále blízké a nemilované době našeho mládí. Rozhodně to není málo. (28.08.2007)

Úplně jiný pohled na osmdesátá léta - žádní veksláci v džískách, žádné diskokoule a arnoštkovské kostýmy, žádné neony na Václaváku. Šeď a kalno normalizace beze zbytku vstoupily do výtvarné stránky filmu - převalující se mlhy nad Vltavou a Balatonem, zamračené počasí a jednoznačná dominance nebarev nad barvami nastavují náladu tohoto filmu. Jednoduše vystavěný příběh je sice zahlcen zbytečným množstvím vedlejších postav-figurek, v jeho centru však neochvějně stojí ústřední čtveřice hrdinů (jasně odstíněné a proto výborné herecké výkony Polívky, Holubové, Duška a Cibulkové). Morální dilema sochaře Máry, tragikomická postava kunsthistorika Fábery, blasfemie ředitele Břečky ukrytá v mozaice s jarními motivy či balatonský závěr - to vše jsou různými formami vyjádřené silné obrazy jisté doby. Ve svých jiných opusech (především Pelíšky, částečně Horem pádem) zůstal Hřebejk uvězněn v rovině karikatury, ve které byly z historie vykuchány jen určité prvky použitelné pro kýčovito-sentimentálně-rádobyvtipně zkreslený fikční filmový obraz. V Pupendu se jeho tvůrcům podařilo zachytit (zahnívajícího) ducha doby, normalizační bahno, zaplavující keramické prdele i charaktery. (07.09.2006)

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl. (25.01.2004)