Obecná škola

Je mi úplně jedno, že jsem tento snímek poprvé viděl celý až několik let za dvacítkou... určité mezery má každý, a mně ještě chybí dohnat pěkných pár restů, co se týče českých filmových klasik. No a když se dokáži u každé vtipné scény Obecné školy smát, jako bych ji viděl už nejméně tisíckrát, a když jsem se zamiloval do každičké hlášky a postavy v tomto nezapomenutelném díle, pak je to bezpochyby na pět hvězd. Oproti tomuhle gejzíru komediálních scének je i můj oblíbený Kurvahošigutntag daleko za zenitem... Svěrákovi na hrad. (20.11.2009)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Svěrákova retrospektiva, z níž svítí inspirace vlastním dětským prožitkem na všechny strany. Zachycena ve vší bezelstnosti, s patřičným komentářem a atmosférou. Pro ty nás, kteří film viděli v dětství a dokázali se vžít do ústředního malého hrdiny, byla Obecná škola taková malá kultovka, která se hojně citovala (Rosenheim! Igor Hnízdo!). Pro mě tu byla paralela i čistě osobní - děcka ve filmu zažívají poválečná léta a přicházejí do styku s opuštěnou vojenskou technikou, jež jim slouží jako zdroj zábavy i úžasu, zatímco u nás v době premiéry zůstal opuštěný tankodrom, rovněž s řádkou opuštěné techniky, kolem níž jsme se často poflakovali. Nemiluj to. Příběhově není Obecná škola nic extra, ale subjektivní prožitek, humor, postavy a melancholicky nasáklá atmosféra odvádějí svou práci dodnes. (29.08.2020)

Už v prvních okamžicích je na zlatem zalitých záběrech vidět, že Svěrákova Obecná škola je menzelovštější, než pan Menzel sám. Jeho herecké cameo je geniální a určitě to není náhoda. Nevím proč, ale při pohledu na čůrky na záchodcích, jsem si vzpomněl na nejrozkošnější menzelovskou scénu s pivem (Postřižiny). Ovšem během filmu jsem viděl i jiné asociace. Při jízdě na kolech s miminem - E. T. (i s hudbou); pohled dětí za sklem školního okna, na němž se odráží zlatavé slunce - Říše slunce (čili další Spielberg). Na leteckých záběrech na lokomotivu jsou vidět menší zkušenosti a malý rozpočet (nebylo k dispozici patřičné technické vybavení - si troufám tvrdit), ale zde bych se svými postřehy skončil. Svěrákovský příběh je to nádherný. Dvojsmysl se čmelákem a květinkou jsem pochopil až dnes a stal se mojí novou nejoblíbenější scénou. PS: Už se těším na Vratné lahve. (27.01.2007)

Pro mne osobně nejlepší film rodinného dua Svěrákových... Nejen díky báječnému hereckému obsazení, ale hlavně díky tomu, že tenhle film má naprosto neopakovatelnou atmosféru, ducha i vtip... Ačkoli i další scénáře z pera Zdeňka Svěráka jsou výborné, právě tenhle má pro mne největší punc autenticity, přirozenosti a láskyplné nostalgie. Postavy jsou naspány naprosto věrohodně a naprosto věrohodně jsou též podány; vzniká tak neopakovatelné panoptikum, které Jan Svěrák uvedl v život pomocí pásma vtipných i tragických historek a připojil se tak k nejlepší tradici evropského filmu – jako kouzlem se všední věci mění na výjimečné, magické, podmanivé. "Obecná škola" má v sobě něco z klukovského uličnictví, něco z dětské naivity a něco z dospělého pohledu na svět. Je to film kouzelně naivní a přitom nepostrádající nadhled a třetí rozměr. Asi nejkrásnější portrét dětství a dospělých "hrdinů", jaký jsem kdy viděl. Obecná škola patří v mém porevolučním žebříčku na samou špici hned vedle Hřebejkova "Musíme si pomáhat". (24.04.2004)