Čas

Dne(s) 22. 7. 2021 do kinodistribuce vstupují dva výborné filmy: ROZHNĚVANÝ MUŽ Guye Ritchieho a ČAS (OLD) M. Night Shyamalana. Potěcha prvního vychází z toho, jak prostřednictvím vypravěčských a žánrových strategií dopřává náležitou multižánrovou zábavu (policejní parťácký akčák-revenge-heist), druhý je naprosto fascinující, intenzivní emocionální reakce vyvolávající estetický objekt založený na rozrušování základních jistot._____ Pokud je pro Shyamalanovu režijní i scenáristickou filmografii jako kvalitativně velmi rozmanitý celek něco příznačného, je to - vedle tematického důrazu na rodinné hodnoty a narušení dominantního řádu zdola - vyvádění ze zažitých zvyklostí, jejich rozrušování na úrovni formy, žánru, významových rámců i vztahování se ke světu. Kriticky a komerčně velmi dobře přijatý a průlomový ŠESTÝ SMYSL byl ještě pro mnohé akceptovatelný díky tomu, že nespolehlivě odvyprávěné dílo se díky pointě přerámovalo z duchařského hororu na psychologické drama o traumatizovaných mužích, a tak napodruhé nabízelo jiný zážitek. Předposlední SKLENĚNÝ měl pro unisimo nadšení až moc toho systematického podvracení očekávání spojených s žánrovým narativním filmem (navíc něčeho kvůli nadprodukci tak omšelého jako superhrdinský cross-over!)._____ ČAS je i díky Shyamalanově víc než hitchcockovskému cameu, které je co do možných výkladů srovnatelné s VESNICÍ a ŽENOU VE VODĚ, přiznaným metafikčním experimentem. A v Indově tvorbě jde ZDALEKA nejdál co do provokativního vzpírání se normám a návykům. (Mmch i zdvojená pointa - větší s osvětlením fungování světa příběhu a menší jdoucí po postavách - à la VYVOLENÝ má podobu experimentu, a to z filozofie, kdy jde o obdobu tzv. tramvajového dilematu přeneseného na úroveň světa příběhu a ne/odhalení jeho fungovaní vzhledem k  morálním implikacím.) Vzpouzí se snadnému žánrovému uchopení. Je to rodinné drama o znovu-ustanovení rozpadajícího se páru? Je to psychologické drama o psychických a biologických nemocech, vypořádání se s nimi a dopadu na blízké? Je to sci-fi, ve kterém figuruje nadpřirozeno? Je to detektivka, ve které je záhada ohledně nalezeného mrtvého těla? Je to horor, v němž figuruje narušený vrah, případně tělesný horor, či horor s narativem o šíleném vědci? Je to dětský film o síle přátelství? Je to komedie s dost suchým a někdy velmi výstředním humorem? Je to paranoidní/konspirační thriller o sledujících a sledovaných? Je to survival, tj. příběh o přežití, a svým způsobem katastrofická podívaná? Je to... tohle všechno, někdy ještě víc - a někdy je to něco z toho i najednou (!), potažmo ve velmi krátkých úsecích po sobě. Například něco z vyvražďovačky může být díky křížovému střihu kombinováno s body hororem a obojí vyústit jak do funkční satiry (pomíjivost povrchních hodnot jako krása vzhledem k plynutí času), tak velmi jímavého rodinného dramatu (důležité hodnoty vzhledem k plynutí času)._____ Uvedený příklad měl doložit, jak zjevně záměrně tonálně i co do žánrové kombinatroniky to dílo nejde vstříc těm, kdo mají potřebu předepisovat náležitou podobu a chtějí mít převahu nad estetickým objektem (vyjadřovanou pak v relativně krátkých a nabubřelých dement... teda, komentech). Popisované ale nedávalo najevo, jak je film pozoruhodným způsobem nekonvenční i co do formálních postupů. Pro představu a s trochou nadsázky napsáno: kdyby Spielbergovi scenáristé (vzhlédnuvší se v ČELISTECH a JURSKÉM PARKU) přepisovali nalezený námět od Hitchcocka (s pozůstatky z PSYCHA a PTÁKŮ i OKNA DO DVORA) a Serlinga, takhle nějak by to dopadlo, kdyby ho zfilmoval zplozenec vášnivé, kilogramy koksu doprovázané noci mezi Brianem De Palmou a Joem Dantem. Kde si jiné snímky utvoří nějaký systém, kterého se drží, v ČAS je snad každá scéna (znovu)ozvláštňována, až je člověk najednou šokován, když se užije konvenční figury záběr-protizáběr při dialogu dvou osob. Například extrémní rozostření, vyjadřující postupnou ztrátu zraku jedné postavy, je následováno zvukovými hrátkami s prostorovým mixem a hlasitostí, vyjadřující postupnou ztrátu sluchu jiné postavy, a to je posléze následováno dlouhou jízdou kamery s panorámováním zprava doleva, vyjadřující rychle ulpívající čas v jednom záběru a nemožnost úniku z něj. Popsal jsem přitom souslednost (!) ještě těch tradičněji řešených výjevů. Nelze se přitom spoléhat ani na postavy, které mění vzhled (i oblečení jako vodítko je místy matoucí, příp. významy nesoucí - "po rodičích"), herci a herečky přechází mezi několika typy herectví, nebo se v jedné sekvenci několik různých typů schválně sráží._____ Jasně, je to shyamalanovina, a tak to do sebe na konec vše zapadne. Každý dialog anebo monolog je dříve či později zužitkován, k visící příčině se navrátíme a otázky jsou zodpovězeny (ok, spíše později, některé zdánlivě nedůležité věty anebo "rekvizity" ze začátku až po hodině a půl). Nějaký řád - na úrovni formálních postupů, převládajícího žánru, znalostí o světě příběhu a jeho pravidlech i těch našich ontologických jistotách a lžích pohánějících chod světa (důležitost krásy, stabilní práce, vztah k bližním atd.) - je nastolen, nebo tedy znovuobnoven. Málokdo ale nesmírně promyšleně, velmi důsledně a obdivuhodně dovede vnášet chaos do řádu tak jako Shyamalan. Dosavadní film roku. (23.07.2021) (méně) (více)

ČAS je film - jak jinak - o čase, o jeho jindy neviditelné materialitě a o tom, že moderní západní člověk tráví svoji dospělou existenci lapený mezi minulostí a budoucností, a přitom skoro úplně opomíjí přítomnost. Shyamalan opět natočil film, u nějž je zázrak, že vzhledem ke své eklektičnosti a estetické nekonvenčnosti drží pohromadě, ale on fakt drží. Pohromadě možná nebude úplně držet tenhle komentář, ale co s tím už. _________ Jednak jsou tu u Shyamalana opětovně se nabízející se paralely s Hitchcockem. Ty jsou pořád užitečné, ale hlavně proto, že ukazují na rozdíly mezi oběma hollywoodskými auteury. Zatímco u Hitche by postava sledující jiné postavy zdálky prostřednictvím teleskopů nebo kamer byla jasně voyeurská a všechno by se primárně traktovalo skrze psychoanalytické koncepty, tady to neplatí. Shyamalana znovu zajímá víc než pouze lidská subjektivita (možná i proto má dost lidí problém se na jeho filmy napojit), jde mu mnohem spíš o kolektivní portrét západní moderní civilizace a jejího vztahu k "přírodě", vědě, tělu, morálce a (hodně implicitně) spiritualitě. Důležitý je proto nejen jedinec, ale taky kolektiv/společnost, přičemž v ČASe se mezi těmito pozicemi na několika úrovních neustále, a přitom funkčně přepíná. _________  Další paralela se nabízí se filmem STALO SE, který vedle ČASu patří mezi Shyamalanovy nejhůř přijímané, někdy i vysmívané filmy, ale guess what - ony jsou ty jeho vůbec nejlepší. Oproti ekohororu STALO SE, který se ve svém hystericky přestřeleném portrétování postav de facto blížil satiře a kde se s lidskými figurami nešlo identifikovat, se ČAS (úspěšně) pokouší o vybalancovanější přístup. Nejde tady koneckonců o neuchopitelnou environmentální krizi, ale o plynutí času - a čas, to je veličina, kterou ve vztahu k lidské zkušenosti nelze oddělit od její percepce, od jejího způsobu prožívání. Film proto rozlišuje mezi postavami, s nimiž je vzhledem k jejich tlumenějšímu "realističtějšímu" herectví, hlubší charakterizaci a častějším detailům možné snáze ztotožnit a mezi postavami, které spíše přepínají do lehce karikaturního herectví (opodstatěněho satirou) a které i svou strohou charakterizací jsou jen črtami nebo funkcemi ve vyprávění. ČAS každopádně ukazuje západní moderní lidi jako bytosti definující se primárně svou profesí (proto ta nadměrně explicitní expozice), fyzickým vzhledem a statusem (nebo zkrátka materialitou), bytosti, které se v krizi neustále hystericky snaží nacházet racionální vysvětlení a východisko (a přitom selhávají) a které do značné míry nedokáží překonat svoje osobní rozpory (jeden z komediálních vrcholů je postava psycholožky, která nedokáže mluvit se svojí sestrou, taky psycholožkou). Jenže pak přijde chvíle, kdy si postavy sednou na písek a začnou přemítat, proč vlastně z té pláže chtěli utéct... a je to regulérní doják, protože najednou ti lidi nechtějí utíkat od vlastní existence a její nevyhnutelnosti a dokáží přítomnost přijmout v její úplnosti a konečnosti. _________ Způsob záběrování a jeho proměny by tady vystačily na samotný koment a pečlivou analýzu. Nicméně s ohledem na výše řečené mi připadá fascinující, jak se tady Shyamalanovi daří skloubit velmi taktilní a někdy až mimozemsky odlidštěný pohled na tělo-jako-materiál, které může nabývat až groteskních podob, a v důležitých scénách i nezbytnou porci empatie. Mnohdy tu přitom dochází k prolínání mezi lidským a nelidským, kamera v momentě smrti jedné z postav odplouvá směrem k mořským vlnám, jindy prolne tvář zabíranou v detailu s reliéfem blízkých skalisek. _________ K polarizujícímu závěru snad jen tolik, že to Shy zvládá řešit s elegancí. Dokážu si představit, že by to celé zůstalo ve víc tajemné/metaforické rovině, a dokonce mě napadá výborný alternativní konec (resp. kde by film mohl skončit). I tak to ale podle mě funguje, a to jak vypravěčsky (nezůstávají nezodpovězené otázky), tak tematicky. (04.08.2021) (méně) (více)