Strach jíst duše

V tomto díle Fassbinder kritizuje co může. Zejména (západo)německou xenofobii vůči arabským dělníkům. Stará žena si vezme o čtvrtstoletí mladšího Araba (mimochodem ho ztvárňuje režisérův tehdejší milenec El Hedi ben Salem). Ženina rodina, jakož i známí a sousedi tomuto svazku nepřejí a mladého Maročana nenazvou jinak než švajnhund. Velmi pravdivý film, který si na nic nehraje a přitom mu věříme každé slovo. (30.10.2009)

Angst essen Seele auf působí možná jednoduše, ale přitom je to velmi emotivní a hluboce lidský příběh, který silně zdůrazňuje, jak jsme někdy plní předsudků a pokrytectví. Co si budeme namlouvat, dejme si ruku na srdce, ten film je starý skoro čtyřicet let a není ten problém stále stejný, jen v různých obměnách? Jsme ochotni si to vůbec v určitých situacích našeho života připustit? Ve své době to byl v každém případě nadčasový snímek a já ho rozhodně doporučuju. Za mě je to hodně silná čtyřka a možná to ještě časem zvednu. (02.03.2014)

Pred pár dňami som si pozrel film Odnikiaľ a dnes túto Fassbinderovu provokáciu. Nechal som sa vyprovokovať k trom hviezdičkám, ale ku komentáru nie. K stretu nekompatibilných kultúr vylepšenému o úctyhodný vekový rozdiel sa nevyjadrujem a dôvodom je skôr racionálna úvaha, než vyhýbanie sa zbytočným diskusiám.. (25.11.2018)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)

Filmařsky není co vyčíst, Rainerův styl mě docela sedí. Mám však výhrady k chování postav, v jeden moment se tam totiž skoro všechny postavy promění v přístupu, myšlení i chování a to je naprosto nepřirozený. Jestli se Rainer snažil ukázat německou společnost jako xenoxobní, což jsem tak vnímal po třetinu filmu, pak docela kontrast s tím jak se chovali ty mladý holky v baru, němečtí kolegové Aliho v práci. Mě to vyobrazení německé společnosti přišlo mnohem pestřejší, ale nevím zda to autor tak chtěl a nebo jsem mimo. Na Rainera už se bohužel nezptám, hold drogy jsou svinstvo. Takhle jsou u mě smíšený pocity, chvíli u mě převládali silné emoce, chvíli jsem se cítil z chování postav dost zmateně. (25.12.2018)