O vánoční hvězdě

Čím si chorobně sebestředný, jenom a pouze sebou samým zaujatý Sírius získal přízeň hned dvou dam, film nevysvětluje. Když jedna z jeho obdivovatelek v závěru řekne, že "vlastně vůbec nevím, co jsem na vás viděla", vyjadřuje tímto pojmenováním jedné z četných logických děr ve scénáři nejen svůj, ale též divákův údiv. Nová pohádka neobyčejně produktivního režiséra Karla Janáka začíná jako variace na příběhy, v nichž pohádkové bytosti proniknou do světa smrtelníků. Pouze tentokrát nejde o čerta nebo anděla jako v televizních stálicích S čerty nejsou žerty, potažmo Anděl páně, nýbrž o hvězdu. Její dezorientace ale poslouží jen k několika úsměvným situacím, dál se s ní nepracuje. Slibný střet světa založeného na vědecky podložených faktech se světem magie snímek dál nerozvíjí. Podobně nevyužité zůstávají zlehka načrtnuté postavy. Jejich postoje, city a míra vyzrálosti se skokově mění dle potřeb vyprávění. Jako kdyby neměly žádnou stálou substanci, garantující určitou konzistenci v jejich jednání. Naivní a rozpustilá Denička, jež si nejlépe rozumí se školáky a snaží se probudit Vaškovy city dětsky prostou kresbou princezny, v závěru zničehonic prozře a náhle se chová "dospěle". Princezna pak postrádá jakékoliv osobnostní rysy. Amálka v podání německé herečky Leonie Brillové vzdoruje pouze své matce. Jinak se vřele usmívá, případně, ocitne-li se v jejím zorném poli Vašek, zamilovaně kouká. Vyjma bruslení na ledě, které pro ni ale končí nedobře, posedává či postává a trpně čeká, co se přihodí. Její nepřirozenou strnulost podtrhuje český dabing. Zřejmě je troufalé chtít po každé pohádkové hrdince, aby byla stejně akční a dobře prokreslená jako Vorlíčkova Popelka. Pasivita a nevýraznost Amálky, která ve filmu slouží výlučně k tomu, aby splnila přání protagonisty, je však i na české poměry unikátní. Do Vaška se Amálka bezhlavě zamiluje prakticky hned poté, co jej spatří. Přestože by láska měla být tím nejdůležitějším, zač má v pohádkovém univerzu smysl bojovat, zdá se neobyčejně lehce dostupná. Stačí si kvůli ní často pročesávat vlasy, případně někoho vytáhnout z ledové vody a poskytnout mu azyl. Hrdinové a hrdinky filmu se nemusí příliš snažit, aby dosáhli svých cílů. Vždy se v pravou chvíli odněkud vyloupne řešení a mnohdy ani nevyplývá z ničeho, co jsme již viděli nebo slyšeli. Někdo dá naráz najevo, že někoho miluje, další k vlastnímu překvapení zjistí, že disponuje nadpřirozenými schopnostmi, případně je v nouzi do akce povolána dosud nedůležitá postava. Scénář Karla Janáka a Michala Čunderleho poněkud neústrojně vrší nápady, které někdy potěší obrazovým či jazykovým důvtipem, často ale jen vyplňují prostor mezi úvodem a závěrem. Poměrně rychle se vyčerpá například neustále omílaný vtip se Síriovou marnivostí. Mnoho bezobsažných, pro účely zápletky postradatelných scén s drobnými vtípky a jazykovými hříčkami především dává prostor hercům. Většina je sama o sobě výtečná a dokážou dodat jiskru i replikám typu "mýlit se je hvězdné". Každý si roli současně uzpůsobil svému naturelu, až působí, jako by hráli v různých filmech. Civilnější Vojtěch Kotek byl vhodně vybrán do role skromného kantora, vedle rozjásané Terezy Ramby ale působí bezvýrazně. Výstupy Ondřeje Sokola by lépe vynikly v krátkých televizních skečích a okázalé dramatické herectví Martina Huby v roli Měsíce podobně jako hudba Aleše Březiny slibuje hollywoodsky ohromující podívanou, kterou film nikdy nenabídne. Hudba zní naplno skoro nepřetržitě, během zlomových momentů i všedních chvilek se nás urputně snaží přesvědčit o důležitosti jednotlivých událostí. Daří se jí to o chlup lépe než scénáři. Ten kvůli repetitivnosti a slabému spádu vyprávění nedokáže vtáhnout ani probudit vážnější zájem o postavy a jejich cestu za štěstím. Malebné jsou záběry z Vaškovy vesnice, připomínající zimní a vánoční kresby Josefa Lady. K "ladovské" venkovské idyle odkazují barvy, kostýmy i rozmístění postav v pečlivě komponovaných záběrech. Hvězdné nebe, k jehož podobě přispělo renomované trikové studio UPP, kontrastně k těmto tradičním staročeským výjevům asociuje moderní fantasy a komiksové filmy. Podobně i pár trikových záběrů, kompenzujících minimum akce. Ústřední zápornou postavu, kterou si rozkošnicky vychutnává Anna Geislerová, lze rozpoznat snadno. S protagonistou či protagonistkou je to však těžší. S nikým neprocházíme celým příběhem a nikdo není po celý film natolik aktivní, aby mělo jeho konání rozhodující vliv na to, zda dobro nakonec zvítězí nad zlem. V první půlce příběhu, kdy má dění vskutku pohádkově hladký, nedramatický průběh, Vašek nevykoná takřka nic hrdinského. V té druhé je víceméně zbaven možnosti konat a odsunut stranou. Celou dobu se nemusí s nikým a ničím vypořádat, tudíž ani neprochází žádným vývojem. Od začátku do konce je stejně jednotvárně dokonalý. Mnoho nezmůže ani Denička, závislá na lásce mužů a v rozhodujících okamžicích odkázaná na pomoc vedlejších postav. Byť si v závěru jako jediná uvědomí něco, co nevěděla od začátku, její proměna z komické figurky v citlivou a zranitelnou bytost není dostatečně opodstatněná, a tedy ani příliš přesvědčivá. Někomu možná bude sympatické, že Vánoční hvězda nemoralizuje a nepředkládá stůj co stůj nějaké ponaučení. Na druhou stranu není moc výchovné, když film pro děti v zásadě tvrdí, že v životě není potřeba se příliš snažit, překonávat náročnější překážky a o něco se zasloužit. Zjevně se stačí správně zamilovat nebo počkat, až nám někdo pomůže. Nabízí se spatřovat v tomto poselství paralely se stávající společenskou rezignací, kdy se lidem po devíti měsících pandemie nového typu koronaviru už nechce bojovat se silami, na něž nestačí. Cesta ke šťastnému konci je ale ve Vánoční hvězdě - navzdory existenci zázraků - klopotná. Film díky vyšším produkčním hodnotám a hvězdnému obsazení perfektně poslouží coby hezká audiovizuální kulisa při rozbalování dárků a dojídání kapra. Vzhledem k úrovni českých televizních pohádek to není málo, leč pořád je to o dost míň, než co by všichni zapojení umělci při svém nadání mohli předvést s lepším příběhem. (26.12.2020) (méně) (více)