Slovo

Předloha je dost pravděpodobně banální příběh, který nejspíš nabízí stejné postavy a myšlenky, ale nejspíš je podává tezovitě a stejně banálně. Jenže ve Slovu se povedlo vystihnout to podstatné, dát tomu až Bergmanovský ráz a to bolestivě banální hodit do podmanivé, až hypnotického slow cinema zpracování, ve kterém se jasné mínusy proměnily v klady podporující mystickou atmosféru, kterou pak v tomhle podání nakonec umocnili, co se zoufalství postav týče. Dreyerův tým to vlastně předělal po svém a vytvořil nesmírně hluboký film o víře. Bohužel spolu s tím přichází klasický nešvar, se kterým samozřejmě nemalý počet uživatelů přišel - a to, že se jedná o křesťanskou agitku. S tím teda rozhodně nesouhlasím, ale bez SPOILERŮ tuhle část hodnocení nedám. Vždycky mě zarazí, že když nějaký film točící se okolo víry dospěje k happy endu, tak že je často hned označován za agitku. Jistě že si Slovo jako agitku můžete interpretovat, ale ten film je úžasný v tom, že věci jen pozoruje, absolutně je nechápe a nechává vyznění na vás. Onen zázrak si můžete vysvětlit jak logicky, tak klidně i jako zázrak bez nutnosti víry - ostatně, i některé postavy jsou dost zmatené z toho, co se právě stalo. Prostě se stal zázrak a ve zvoleném filmovém stylu ho to jen nestranně zobrazuje. A ještě více fascinující je fakt, že se před tímto zázrakem stane "běžný" zázrak - Borgen si uvědomí, že mu záleželo víc na Anně než na tom, aby se jí narodil kluk, Petersen se usmíří s Borgenem a nechají zbytečných hádek o tom, čí víra je ta správná, což vede k tomu, že Petersen povolí Anně vztah s Borgenovým synem Andersem. A vše způsobí jedna tragická událost, která všemi otřese a donutí je přehodnotit své dosavadní životy - a tohle funguje v realitě naprosto běžně, napříč světadíly, náboženstvími i v ateistických rodinách. To, že sem zasáhne skutečný zázrak vše umocní a donutí všechny si tyhle malé, "obyčejné" zázraky uvědomit. Co tedy byla a nebyla boží vůle je v základu naprosto jedno, podstatné bylo, aby si postavy uvědomily něco podstatného a holt je k tomu musela dostat série depresivních událostí. Mimo výše zmíněné postavy se tohle týká i Johannese, který zázrak vykoná až když se přestane vydávat za Ježíše, ale projde osobním citovým otřesem, který ho dostane na cestu normální víry v Boha. Věřil celou dobu, věřil pevně a stejně nebyl tím, kdo šel správnou cestou. K zázraku se dost přičinila i dcera Mikkela a Inger, u které vůbec nevíme, jestli věřila v Boha, ale podstatné je, že je malé dítě a to věří v nemožné, v zázraky. Víru si k ní můžeme dosadit snadno, ale taky to může být víra v zázrak jako takový, ne nutně v Boha. Proč to nejhorší schytala zrovna ta nejvíc nevinná je těžké říct, ale to patří k oné mystice a buďme upřímní, běžný život podobných nespravedlností nabízí spousty a jejich smysl nechápe jak věřící, tak i ateista. KONEC SPOILERŮ Kvůli tomu všemu vnímám Slovo jako skutečně geniální film, který si mě sice získal už na začátku, ale zároveň mě svojí banalitou a přílišnou teatrálností vadil, jenže jsem pak obojí dokázal brát jako pevnou součást toho, co tím chtěl Dreyer ukázat a v závěru mi to pak vytvořilo komplexní obrázek mystiky života, víry a vlastně naprosto všeho. Málokterý film dokáže tak inteligentně stát vyloženě na vlastním pohledu právě viděného. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi Dreyerův přístup k víře připomíná Bergmanův, ale zatímco Bergman nad ní bádá teoreticky, Dreyer prakticky. Oba přístupy jsou stejně fascinující a oba vám o víře řeknou víc, než tupé křesťanské agitky typu Chvíle poté, kde i největší ateista na světě hned uvěří, když mu údajný prorok řekne "Ježíš tě miluje.". Je v nich totiž prostor pro klady i zápory a ty se ve vztahu k víře nachází i zde, už jen skrze kritiku rozdělení křesťanství na x dalších podskupin, které se liší naprostými drobnostmi, ale jsou schopní se kvůli nim hádat. A přitom všichni věří ve stejného Boha, ale zarputilí zastánci svého tábora budou za správný považovat jen ten svůj. Btw, ta inscenace dlouhých záběrů musela dát spoustu práce a je to znát z každé takové scény, včetně přesného načasování něčích příchodů/odchodů či slovních vstupů do dění. Už chápu, proč je Slovo pro tolik režisérů významný film, jelikož si z něj spousta z nich bere určité prvky a rozpracovává je po svém - třeba Angelopoulos v Krajině v mlze má naprosto stejný způsob timingu dlouhých scén. 5* (21.02.2024) (méně) (více)