Pouhá formalita

Pouhá formalita je temný konverzační thriller se skvělými herci. Ale se složitým rozuzlením. Je to úplně jiný Tornatore, než bych čekal. Atmosféra i kulisa příběhu jsou téměř kafkovské. Zápletka se točí okolo spisovatele Onoffa (Gérard Depardieu) a policejního komisaře (Roman Polanski). Společně vedou skvěle napsané dialogy v mrazivém prostředí policejní stanice kdesi v horách. Snaží se přijít na něco, co už je dáno dávno předtím a oba dva se nacházejí v pomyslné slovní přestřelce se svým protějškem. Pro mě je to příběh o rozporu věcí, teorii, faktech a zločinu. Morricone složil úchvatný smyčcový úvodní motiv, dále pak stále se opakující téma, které nás provází při retrospektivě, a samozřejmě nádhernou skladbu pro finále i se zpěvem samotného Depardieua. A leč není dokonalá, v mnoha ohledech je to pro mě tak trochu masterpiece 90s. (01.09.2018)

Pouze jedno podívání nestačí, protože tento film není formalitou, ale zajímavým labyrintem dialogů a vzpomínek, které jsou důležitější, než si divák na první pohled myslí. Depardieu a Polanski se potkávají, aby si mohli užít své úžasné role v tajemném snímku, po jehož skončení možná nebudete vůbec moudří, což nic neubírá na jeho vysokých kvalitách. (09.08.2008)

Průtrž mračen, od místa činu/nečinu prchá vrah/nevrah/sebevrah; všichni znají jméno Onoff, ale ani on sám neví, co všechno zahrnuje, co se pod ním skrývá. Pod pichlavými očky psychoanalytika, komisaře Polanského, v dešti, který proniká vším, střechou podivného komisařství i clonou zmatené mysli, se skládá puzzle muže (zde naprosto skvělý Gérard Depardieu), který prochází destrukční krizí středního věku, krizí uměleckou i mileneckou. Nepíšící propisky, nefunkční psací stroj, nepopsané papíry, nekomunikující telefon, odkazují, jako tabula rasa, na počátek něčeho nového, na nový "román". Podobně jako se amnestický syndrom hroutí pod komisařovými "důkazy". I když tato noc přece jen zůstane navždy zamlžena (i o Nietzchem se říká, že byl "benebelt"), je pouhým předělem mezi duševní nemocí a zdravím... Pozn. 1: Také jsem odmítal teplé mléko, zvláště když na něm byl škraloup. Pozn. 2: "Ricordare, ricordare è come un po' morire" (rozpomínat se je tak trochu jako umírat), zpívá italsky sám GD) (05.09.2017)

Od Giuseppe Tornatoreho som videl dva vynikajúce (podľa mňa) filmy, a to Najvyššiu ponuku a Neznámu, ale tiež ďalšie tri priemerné. Bol som oprávnene zvedavý, do ktorej skupiny sa formalita zaradí. Film mi pripadal omnoho dlhší, ako v skutočnosti bol. A tiež vyčerpávajúci (nielen kvôli titulkom a množstvu dialógov), pretože som sa v prvej polovici snažil vyznať v tom, o čom to je a čo sa chce divákovi ním povedať. Neskôr som rezignoval, čo sa prejavilo niekoľkými mikrospánkami, a bolo mi úplne jedno, ako to skončí. Nemám rád filmy, v ktorých sa režisér zahráva s divákmi v snahe dokázať im, ako ich dielu málo rozumejú. Niekoľko komentátorov vyjadrilo potrebu vidieť film opakovane, aby všetko pochopili a užili si ho naplno. Vôbec necítim takú potrebu a tri hviezdičky dávam iba preto, že ma film nepobúril, ale ani nijako zvlášť nezaujal. Nemôžem sa dočkať chvíle, keď po dlhom rade čudných filmov natrafím na nejaký, ktorý zarezonuje s mojimi predstavami. (12.05.2017)

Přemýšlím nad tím co jsem vlastně viděl. Jsem v těžké pozici, protože některé dialogy jsem se snažil možná až příliš vnímat a díky tomu na mně působily těžce. Jenže faktem, že zůstává, že cokoli v tomto filmu jest vytvořeno je zkrátka úžasný. Obrazem a atmosférou počínaje a hereckým koncertem pana Gerarda Depardieu konče. Už několikrát jsem viděl Gerarda zahrát opravdu mistrovsky a výkon v tomto filmu je opět z talentu největšího. (12.03.2017)