Dámský gambit

Hm, hm, vidím, že náš největší zdejší expert ve skákání proti zdi a velevážený pedagog FAMÚ (Facebukake Akademie Masturbačních Úchylek) je i největším expertem v leštění pěšců v zatuchlém pokojíčku. Nepochybuji, že mistrovský zvládá i další „mentální sporty“ a dozajista dokáže vyhonit nejmíň tak tři minuty pod par. To já vám povím skutečný příběh. Začalo to v mých čtyřech letech, kdy mě můj dědek z matčiny strany, sice už téměř senilní, s posledními dvěma zuby v držce, avšak s nějakými osmi tisíci nadrcenými partiemi pořád v palici, mlátil u šachovnice srolovanými novinami po hlavě se slovy „Dej ty paprče z teho krala, bo ti fak jednu jebnu“. Nebo „Kolikrat ti mam, kurwa, řykať, že kuň tahně enem do el! Něviš, co je el, neboco???!!!“. Načež po mém pravdivém a nesmělém „Ne“ následoval další výprask tiskovinami v závěsu s prskavou filipikou „Ze mě si, kurwa, standu robiť něbuděš!“ A po takovýchto ultimativních lekcích „Šachuj nebo se nech umlátit!“ jsem se raději do roka naučil číst a do dvou let zvládal tu figurální prudu natolik, že mě pak půlku základky vozili jako cvičenou opici po různých turnajích. Tam mě vždycky posadili naproti nějakému škaredému, vycukanému a bezesporu pravidelně šikanovanému psychorovi, který mě s obsedantní kompulzivitou kradmě sjížděl opravdu děsivým LMD pohledem a když prohrál, zafuněl, až mu z rypáku vyjel sopel, hystericky praštil do stolku a podivně klátivým během se beze slova oddementil kamsi do zákulisí dýchat do sáčku nebo se vztekle zahryznout do pryžové hadice. Narazil jsem třeba i na jednoho, co se při matu pochcal. Prý to dokonce bylo nějaké neporazitelné zázračné dítě. Paxem ale někdy kolem třináctého roku zjistil, že jsem celkem pohledný, sociálně bez problému zapadnu kamkoliv a netrpím OCD, autismem, aspergrem ani jinou pervazivní nebo dezintegrační poruchou, jejichž záchvaty bych potřeboval tlumit nutkavým přesouváním pinčlíků po startovním praporku. Také jsem tenkrát přišel na to, že je daleko zábavnější nutit pokládat atraktivní prsatice místo nehezkých uhrovitých ufonů, strkat střelce do štěrbin než do gambitů, tlačit do defenzivy výhradně královny večírků a držet je pak místo strategicky rozmístěnými figurkami v šachu pérem, tudíž jsem se jim na tu hru asociálních králů zvysoka vysral. A ano! Anička Krejčí-Radostná je seksy! S igelitkou z Billy přes hlavu. Bez ní, navíc do obludnosti dotažená odporným mikádem, je odpudivější než cigánské hračky a chybí ji na obou stranách fretčího xichtu asi tak cenťák, aby měla oči na spáncích. Ale to je také pro tyhle kvasimódovité autistické nešuky úsměvně příznačné a vlastně i zcela přirozené, že s gustem masturbují nad mutantdívkami z Fekálboye a ze sklepních lig. Nicméně herečka je to naprosto VY-NI-KA-JÍ-CÍ a tu asociální psychoškvíru vystřihla tak skvostně, až by jeden klidně věřil, že je autistka i ve skutečnosti a má nějaké to ELO i mimo vinyl. Navíc je Frank naprostý génius a uplácal pro Netflus až nevhodně dokonalý a komplexní seroš, nejen zajímavý, dramaticky přikovávající a šachově strhující, ale hlavně se všemi těmi perfektně napsanými a typově úžasně obsazenými šacholabily, nacidozorci a patochovanci ze sirotčinců, stereotypním předměstským životem otrávenými ochlasthospodyňkami, jakož i s detailně vyňuňanou šedesátkovou retrovýpravou. Nadstandardní povyražení! (01.11.2020) (méně) (více)

„Kráľovnin gambit” u mňa osobne určite nevyvolá žiadnu »šachovú hystériu« , pretože si ani vonkoncom neplánujem zakúpenie šachovej súpravy, i keď absolútne nepopieram to, že mohol trebárs kľudne (pozitívne) ovplyvniť kvantum iných divákov, ktorých v podstate (na)motivoval práve k tomu, aby si to potom, povedzme i na vlastnej koži vyskúšali, keď niekoho to chytilo viac, iného zase menej, pričom, podľa môjho vlastného úsudku, vskutku naozaj neviem, či protagonistkou, to jest hlavnou postavou, Elizabeth "Beth" Harmon, by som sa nakoniec mal inšpirovať... ? Na jednej strane je už od útleho veku vychýrenou šachistkou, zároveň i sirotou, smerujúcou rovno do sirotinca, kde sa po prvý krát zoznamuje so šachovnicou u pána Shaibela, kedy ani nikoho extra zvlášť nezaujíma, že sa neustále kamsi vytráca, čím jej len umožňujú samotné zlepšovanie sa vo svojom (amatérskom) koníčku, ktorý časom prejde až k profesionálnym súťažiam, dokonca uskutočnenými v Paríži, či až v totalitnej Moskve ! To je všetko iba fajn. No, treba sa zamyslieť najmä nad tým, ako sa k tomu vlastne dopracovala... ? Čo bolo toho spúšťačom, vďaka čomu mala priam fantastické, samé troj-rozmerné predstavy (halucinácie), odohrávajúce sa na stropoch, kde si v 3D zobrazeniach prehrávala všetky svoje ťahy, čím iba napredovala so svojimi nájazdami na bránky, a to s chirurgicky presnými zásahmi, ktoré brankári málokedy a včas úspešne (za)chytili. Totiž, táto inštitúcia, t. j. Sirotinec svoje siroty naučil k užívaniu akýchsi, zelených (trankvilizérových) piluliek, čím u nej / u nich vypestovali závislosť, ktorej sa počas svojej kariéry nikdy nezbavila, ak nepočítam samotný koniec-finále v Rusku, pred ktorým ich spláchla do záchodu, a tak sa teraz následne pýtam, dosiahla by svojho úspechu aj bez týchto drogových „stimulantov” ? Môžem to považovať za doping ? Očividne by bez ich požitia pociťovala, typické, „abstinenčné príznaky” , kedy by sa tak nedokázala sústrediť na hru, ako keď ich požila ? Osobne som o tom presvedčený, že by asi sotva mohla atakovať Harryho Beltika, či Bennyho Wattsa. Ináč, tieto tabletky, ktoré si tak Beth veľmi obľúbila, sa dajú prirovnať k Chlórdiazepoxidu („Librium"), čo je sedatívny a hypnotický liek triedy benzodiazepínov. Asi toľko k našej, uhrančivej postavičke, do ktorej je inak táto miniséria Netflixu, až extrémne príliš zahľadená, kedy vedľajšie postavy sú popri nej iba takými, „šedými myškami” . Ja by som sa ňou, ba ani jej prehnanými, alkoholovými oparmi, nenechal v žiadnom prípade iniciovať, i keď fyzicky ma neuveriteľne priťahovala. Myslím si, že ma zrovna v tomto prípade viacej oslovila forma, než obsah, ktorý okrem majstrovských, šachových zápasov, nemal bohviečo zaujímavé ponúknuť, pričom tu jasne a naprosto zvíťazila unikátna práca kameramana Stevena Meizlera, než herecký výkon mladej herečky Anyi Taylor-Joy, ktorý je nastavený väčšinou na úplne rovnakej úrovni. Harry Melling už dávno nie je tým zákerným "Dudleyom Dursleyom" a Thomas Brodie-Sangster vyzerá na menej, ako 16 rokov, kedy mu nepomôžu ani jeho fúzy ! Pochválil by som ešte minimálne skvostnú, retro výpravu, kostýmy a hudbu. Scott Frank mi naservíroval rozporuplný seriál s nespochybniteľnými (technickými) kvalitami, a to konkrétne od začiatku až po samý koniec, že nič viac a nič menej si napokon z neho neodnášam ! (19.12.2020) (méně) (více)