Želary

Taky jste cítili tu neodolatelnou a podmanivou chuť prostého života? Také jste měli radost z nové podlahy, na které chlapi celý den makali? Cítili jste ten chlad, když pršelo? A obavy, když se Haňula vracela kolem vypáleného domu? Já ano. Drsný, ale klidný a svým způsobem krásný život. Tenhle film se povedl a mám dojem, že takovou poetiku umíme vykouzlit jen my, národ, který zradila půlka Evropy a který umí na pozadí 2. světové války vyprávět malé velké příběhy. Ano, jen ten konec mohl dopadnout jinak... (19.04.2006)

Tak tohle jsem nečekal. Želary nejsou filmem, který se vám dostane pod kůži - on se vám dostane pod srdce. Ano. Citlivý příběh, nádherná kamera, překrásná hudba a Aňa Geislerová v životní formě. Opravdu, že se mi to dostane až "pod srdce" jsem nečekal. Ani mi nevadila, (na český film), ta dlouhá stopáž. Krásně to uběhne, a vy to musíte buď milovat, nebo nenávidět. (23.04.2008)

Nádherný pohnutý příběh pod rouškou velkého středoevropského filmu, čímž nemám na mysli jen onu středoevropskou koprodukci, ale fakt, jak propojený byl tehdy prostor bývalé habsburské monarchie a o co více se ještě slil pod nárazy vln událostí druhé světové války... Už ve fázi literární předlohy zdůrazněn antiválečný rozměr - válka je cosi destruktivního, ničivého, voják, lhostejno zda okupant či osvoboditel, přináší do vesnice jen zmar a do běžného života horalů nepatří, je cizorodým, destruktivním prvkem... Dualita dvou naprosto cizorodých světů, západu a východu, českého města a zapadlé východní horské vesnice, světů dvou odlišných životních stylů, nekompatibilních životních hodnot, je propojena útěkem hlavní postavy - utajeného vypravěče příběhu - od poněkud lehkovážně pojímané hry na konspirační odboj ke skutečně hlubokému poznání jiného civilizačního rámce, od pohodlného života městské smetánky k boji o přežití. Zprvu závratná kulturní propast mezi Jozou a Eliškou/Hanulí, mezi městem a vesnicí, se postupem událostí a vlivem nutnosti pomalu zaváží a mezi zprvu tak nesourodými lidmi vzniká pouto, jehož prohlubování a upevňování je jednou z nejpoetičtějších částí vyprávění. Baladické ladění je další nesporně cennou devizou knihy/filmu a režiséru Trojanovi se celkem šťastně podařilo přenést onen rozměr i do své filmové adaptace baladickych povídek Květy Legátové. Tragické vyústění je tedy očekávanou součástí pohnutého příběhu... Rušivým elementem je pouze fakt, že film je výrazně epický, přičemž ostatní složky jsou spíše upozaděny, při každé další projekci tedy divák znalý vývoje příběhu trochu ztrácí na intezitě diváckého prožitku oproti prvotnímu setkání s touto látkou... (08.05.2014)

Nádherný film o konfliktu a následném splynutí dvou rozdílných světů. Někde jsem slyšel slova o "americkém" kýči. Je smutné, že považujeme výjevy z každodenního života horalů za kýč. Legátová není kýč a stejně tak není kýčovitý Trojan. Tenhle film pro mě byl strhujícím sledem výjevů z obyčejného života obyčejných lidí, které spojují výtečné výkony Geislerové, Cserhalmiho a hlavně živočišné Ivy Bittové. Nemohl jsem od toho odtrhnout oči a nemohl jsem se zbavit pocitu, že sleduju skutečné události, nikoli kamerou přežvýknutou stylizaci. Závěr mi však takřka zkazil požitek, po tom krásně tekoucím pásmu událostí je náhle vypointování celého příběhu až příliš násilné a schematické. Trojan se měl raději držet Legátové a ne narušit časovou jednolitost nádherného příběhu skokem do budoucnosti. (27.01.2004)

Pár masařek bych nesporně našla, aniž bych se o to příliš snažila - film je přes štědrou stopáž zkratkovitý, takže se mnoha postavám dostane žalostně málo prostoru, jednání a proměna citů hlavní hrdinky mi chvilkami přišly nelogické, epilog je zbytečný a narušuje celou linii a ten Jozův pejsek je sice krásný, ale silně pochybuju o tom, že by se bernští salašničtí psi potulovali v době druhé světové války po našich zapadlích vsích. Což mu ale ráda odpouštím zásluhou rozmáchlé epické filmařiny, která se v dnešní době jen tak nevidí, podmanivé hudby a především díky hereckým představitelům. Geislerová a Cserhalmi jsou výborní, Miroslav Donutil ve mně po dlouhé době vzbudil sympatie, ale nejvíc mě chytili za srdce Jaroslava Adamová, Iva Bittová a Jan Tříska, kteří vzdor tomu, že jsou osobnostmi světových parametrů, budili dojem, že se ve slovácké vísce narodili. Celkově nádherný a velmi přesvědčivý zážitek. (31.08.2007)