Slunce, seno, jahody

Zdeněk Troška, rodák z Hoštic, který za svou kariéru natočil mnoho divácky úspěšných filmů, především tři úspěšné komediální trilogie. Před Babovřeskami a Kameňákem to byla trilogie Slunce, seno, u které se Troška inspiroval svými vlastními zážitky z Hoštic. Troška se již od 80. let profiloval jako kontroverzní figurka českého filmu, kterého možná diváci milující, filmoví kritici ho ovšem do velké míry nemohli vystát. Přesto j Slunce, seno, jahody rozhodně jeden z těch jeho lepších filmů. I když ideálněji by se spíše dalo říct, že jde o jeden z Troškových nejsnesitelnějších filmů.   V roce 1983 krom prvního Slunce, seno vznikl i jiný Troškův film, konkrétně rodinná komedie Bota jménem Melichar, která i po letech obstojí jako slušná rodinná podívaná a jde skutečně vnímat jako dost možná to nejlepší, co Troška za svou filmovou kariéru vyplodil (i když by vám sám Troška řekl, že jeho nejlepší filmařina je Andělská tvář). Za zrodem Slunce, seno, jahody stálo dle vyjádření samotného Trošky to, že Československá socialistická republika v kinech promítá italské komedie a přitom nehodlá žádnou podobně střelenou komedii realizovat zde. Troška tak ihned přišel s nápadem, že se inspiruje ve svém dětství a do jednotlivých rolí obsadí i například své známé z Hoštic. Troška se tak rázem stal jednou z nejvýraznějších osobností lokálního filmu, která používala naturščiky (neherce). Ve slavné trilogii se ovšem objevili už tehdy známá herecká jména - Helena Růžičková, Jiří Lábus či Jiřina Jirásková, která tehdy byla na černé listině kvůli členství v Klubu angažovaných nestraníků a Troška jí do role učitelky Hubičkové dostal podvodem, kdy tvrdil, že jinou herečku nemá a Jirásková díky menšímu rozsahu role mohla roli bez problémů ztvárnit.   Sám Troška později často hlásal, že se za ním stavovali diváci jeho komedií a poděkovali, že točí nenáročné podívané pro ně. Nenáročné podívané (možná s výjimkou Andělské tváře) v kostce reflektují Troškovu kariéru, už v roce 1983 se poté hlásalo, že takovou českou komedii diváci jen tak neviděli. I přes drsné zásahy cenzury (kdy muselo dojít k vystřižení několika scén, které byli následně přetočené pro druhý díl) se Slunce, seno nakonec dostalo bez problémů do kin a to i přes to, že si k ní diváci museli najít cestu sami skrze výraznou šuškandu, protože se film v době své premiéry promítal pouze v jednom pražském kině. Už tehdy mohl Troška získat zásoby fanoušků, ale i odpůrců.   Problém se žánrem komedie je v podstatě jasný. Každému divákovi totiž přijde vtipně něco zcela úplně jiného. Nemusí přitom nutně jít o distingovanost či předpoklady dobrého vkusu. Jde o pouhé pocity a projevování emocí. Někdo tak preferuje humor Monty Python, někdo zase humor Cimrmanů, někdo zase humor Zdeňka Trošky. Klíčový argument například použil Miloš Forman, když byl dotázán na jeho názor k filmům Zdeňka Trošky. Ten řekl, že pokud jsou filmy očividně divácky hojně navštěvované, je to výpovědní hodnota sama o sobě. Za ta léta zazněli i zlé jazyky o komediích pro idioty a lidí pokleslých myslí. I to je krátkozraké, protože jistě existuje mnoho fanoušků Troškových komedií, jejichž IQ přesahuje alespoň číslici 80. Troškův lidový humor prostě v roce 1983 lidem sedl, dokonce se začalo mluvit o tom, že film skutečně nastavuje zrcadlo životu na vesnici. A to, že pár možná povedených vtipů nevynahradí počet oněch nevtipných a stupidních vtipů, to už je následně věc druhá.   Úspěch Troškových filmů nikdy netkvěl v řemeslných kvalitách, u prvního Slunce, seno, ovšem může zavládnout pocit, že se alespoň trochu snažil. Ve srovnání s dnešní dobou se poté může víceméně říct, že Troška uměl s naturščiky pracovat a i z toporných herců dostat to nejlepší z nich. Do jisté míry by se přitom dalo říct, že nejvtipnější momenty Slunce, seno pramení právě z oněch hereckých prkenných momentů, skutečně ovšem platí, že herecká prkennost dala do jisté míry za zrod těm nejpovedenějším momentům filmu. Ovšem například Erna Červená jako legendární babička s velmi praktickou postelí jasně trčí jako nejzábavnější postava.   Slunce, seno sice trvá pouze lehce přes 80 minut, už po polovině ovšem začne být jasné, že se film tak trochu táhne a to především proto, že v podstatě žádný děj nemá. Celé je to slepené z různých fórů a příhod, které spojuje pouze příběh přijíždějícího studenta Šimona, umělé vyvolaného romantického trojúhelníku a následně i rozkřiknutí, které koketuje například se zápletkou Gogolova Revizora, k ničemu tak zábavnému ovšem nakonec nedojde. A tak je to jen sleť ucházejícího řemesla, které ovšem má své mouchy (Troškova klasicky používaná ,,americká noc´´ lze dle odpudivě nerealistického měsíce dohledat už zde) a opět záleží na vkusu diváků. Osobně jsem ovšem nikdy nechápal, co má být vtipné na Škopkové fackující malé dítě (Růžičková navíc všechny facky ve filmu skutečně uskutečnila a pro malého Martina Šotolu tak rozhodně muselo jít o příjemné natáčení). Škopková Růžičkové je v rámci celé trilogie dost možná nejvíce stereotypní postavou, která má představovat ráznou ženu velící domácnosti. Růžičková tento stereotyp zahrála rozhodně dobře (i když v reálu sama nebyla dvakrát od rány a tak je těžké říct, do jak velké míry vlastně cokoliv hrála), v rámci celé trilogie jsem ovšem osobně nikdy k žádné postavě nechoval takovou nenávist.   Slunce, seno, jahody ve finále představuje nejlepší vesnický realismus Zdeňka Trošky v jeho kariéře a platí, že jde o jednu z těch snesitelnějších Troškových komedií. Ten film ovšem skutečně nenastavil zrcadlo životu na vesnicích a i když šlo o komedii dosud neobvyklou a do jisté míry právem oceňovanou, tak závratný úspěch Slunce, seno jistě zůstane nadále pro početnou skupinu lidí obrovskou záhadou..... (16.06.2022) (méně) (více)