Ukradené polibky

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)

Truffautovo zamyšlení nad pomíjivým, končeným a provizorním. Škatulka "milá komedie", kterou někteří diváci filmu přisoudily, se mi spíše příčí, neboť v podstatě ignoruje hlavní myšlenku filmu i přes to, že je podána v poněkud lehkonohém balení. Zprvu jsem se nemohl naladit na režisérovo myšlení, ale ve zpětném zrcátku samotného závěru si uvědomuji, jako moc mi tenhle Francouz rozumí. (18.01.2008)

V porovnání s předchozími 2 snímky volné doinelovské série mi v tomto případě přišlo, že už došlo k určitému kvalitativnímu úpadku, byť pociťovanému čistě subjektivně (nesedl mi odklon od černobílého formátu ani více humoru oproti předchozím 2 smutným snímkům). Přesto mi Antoinovy osudy stále přišly zajímavé a film jsem zhlédl s velkým zájmem, natočený je velmi zdařile a srozumitelně, jak mi přijde u Truffauta obvyklé. Mimochodem líbily se mi zde obě herecké představitelky postav, s nimiž si Antoine začne - Delphine Seyrig i Claude Jade jsou zde velmi dobré, a zarazilo mě, že obě zemřely ve věku 58 let, jaká to zvláštní souhra okolností. (05.09.2018)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)

Takové odlehčenější a ne tak vážně, jako předchozí díly, ale i tak to funguje a Doinelova kariéra soukromého detektiva prostě dost pobaví. Navíc se to příjemně sleduje a ačkoli to nemá žádný větší děj, kupodivu to vůbec nevadí. Ono se ale vlastně není čemu divit, když je to slušně zahrané a Truffaut tomu všemu dal příjemnou atmosféru a dokázal to celé zručně ukočírovat. K dokonalosti mi zase něco chybělo, ale i tak se mi to líbilo a rád si to někdy zopakuji. 4* (15.09.2021)