Poslední metro

„Divadlo je jako hajzlík a hřbitov. Když musíš, tak musíš.“ Až přehnaně vybalancovaná tragikomedie, která není nikdy příliš komická, nikdy příliš tragická, zato věčně rozkročena mezi světem na jevišti a světem okolo. První by nemohl být bez druhého, mohl by být druhý bez prvního? Hledání odpovědi komplikuje zdejší postavení režiséra. Musí se stále skrývat, přitom symbolicky nemůže od „svého“ díla utéct. Příznačně je to opět (stále?) on, kdo v poslední, sjednocující scéně režíruje osudy dvou hlavních postav. Korunu prazvláštnímu milostnému trojúhelníku nasazuje Marioninu pomyslné přijetí obou svých milenců – toho spíše fiktivního i toho spíše reálného. Život jako jedno velké divadlo (umělost exteriérů je úmyslně zjevná), lidé jako herci (velká gesta také mimo jeviště). Koneckonců, vždycky hrajeme podle něčích pokynů. 80% Zajímavé komentáře: liborek_, sportovec (23.12.2008)

Poslední metro coby Truffautův film z divadelního prostředí asi není tak ikonickou záležitostí oproti režisérově filmu o natáčení filmu Americká noc a to v rámci obsahu zejména spojením divadelního tématu se specifickou érou 2. světové války, nicméně nadchnout mě dokázal téměř stejně. Velice mě tu upoutal náhled do zákulisí divadla s osobitými vedlejšími postavami (např. v případě „lidového“ tlustého inspicienta), kdy zároveň vedle dění na jevišti v rámci zkoušek i představení ještě zažíváme neobvyklé zabydlení důležité divadelní osobnosti v zaprášeném sklepu, který se stává pro židovského režiséra a majitele divadla oním posledním metrem záchrany před nebezpečnou situaci holokaustu za nacistické okupace. Retro atmosféru válečné Paříže zvlál Truffaut za pomocí Deleruovy i dobové hudby též na jedničku a byť snímek přes závážné téma plyne dlouho v relativně pohodovějším duchu, v druhé polovině dokáže napětí stále více houstnout. Můžu tedy říct, že mi Poslední metro během víc než dvou hodin nabídlo skutečně atraktivně nabité drama. Nejvíc mě dostalo zpracování závěrečných vyústění, jak zhuštěním několika dramatických prožitků na krátkém prostoru, tak jednou nečekanou mystifikací, kdy zdánlivě reálná scéna s odstupem času představuje (jak zjistíme až dodatečně) pouze nový sehraný jevištní akt. Catherine Deneuve mi opět potvrdila, že dokáže svou přítomnost na plátně nabýt stejně tak jako půvabnou krásou i skvělým výkonem (byť zdaleka ne každý z filmových počinů jí to takhle umožnil). U Gérarda Depardieu mi asi jako úspěch postačí, že mi tu ještě zamlada skoro vůbec nevadil, nakolik mě však výrazněji upoutali v nezvyklých režisérských postavách výborní Heinz Bennent a můj oblíbenec Jean Poiret. [90%] (25.07.2023)

Neviem sa zbaviť dojmu, že je tu zasadenie do konkrétnej doby na škodu... Aby som bol presnejší - vadí to príbehu, ktorý by som zhliadol radšej, než toľké balancovanie na hranici umenia pre umenie, ktoré, aby sa stalo dokonalým (a že to je dokonalosť sama!), nutne muselo voliť prostriedky, aké volilo, teda konkrétny priestor aj čas... Truffaut sa rád pohráva - divadlo predstiera život, v živote sa hrá divadlo a nakoniec už nie je jasné, kedy sa hrá a kedy žije. Žije ostatne len tak z polovice, tá druhá predstiera a koho viac baví ponáranie do príbehu než do formy, ten si to neužije (môj prípad). Naopak "inžinieri-architekti" majú vystarané o jeden z najsilnejších filmových zážitkov vôbec... Aj to treba vedieť (a vidieť nezaškodí). (18.07.2006)

Celkom som sa tešil na tento film, aj keď Truffaut mal u mňa premiéru, navyše sa tu objavili azda jedni z najvýraznejších francúzskych hereckých hviezd Catherine Deneuve a Gérard Depardieu. Aj napriek všemožným superlatívom som bol však vo výsledku mierne sklamaný. Snímka má svoj silný potenciál, avšak zdá sa, že niekedy ho nevyužíva naplno, o to viac v závere, ktorý som už len ledva dopozeral. Prvá polovica filmu sa my zdala byť viacej vydarená ako tá druhá, možno tým, že som od toho čakal nejaký výraznejší zvrat, ale ten sa nekonal. Posledné metro bolo ocenené doteraz najväčším počtom Cézarov - bolo ich 10 (film, réžia, herec-Depardieu, herečka-Deneuve, scenár, hudba, výprava, kamera, strih a zvuk), takže by sa malo aj jednať o najlepší francúzsky film, avšak mne osobne sa tento počet zdá byť trocha prehnaný, možno aj precenený. Možno ho inokedy viacej ocením. (19.02.2008)

POSLEDNÍ METRO není určitě posledním filmovým zážitkem. Snaha o neotřelé a ne zcela pravděpodobné pohledy postihující svým způsobem velmi zajímavé situace protiněmecké rezistence představuje v tomto francouzském případě zcela neobvyklý pohled na pařížskou divadelní scénu. Hlavní postavy, ztělesněné Deneuvovou a Depardieuxem, jimž zdatně sekunduje relativně méně známý - ne méně schopný nebo osobitý - Jean Poiret, nastavují odvrácenou tvář německé okupace tehdy ještě nevichystické části Francie na podzim 1942 a v dalších měsících a letech války. Obraz, který nabízí režisér Truffaut, pro něhož okupace zůstávala zřejmě trvalým traumatem jeho dětství, se v základních ohledech neliší od toho, který známe z českého prostředí. Až překvapivě velká částí inteligence hrdého římskogermánskokeltského národa Vercingetorixova a sv. Jany z Arcu až překvapivě lehce propadla při reparátu z vlastenectví, ale i obyčejné lidské slušnosti. I nejtužší tíseň nezbavuje zcela lidských potřeb a i intimní momenty, odehrávané v ne zcela klasických kulisách zákulisí divadelního prostředí, si v Truffautově líčení zachovávají stále cosi z francouzskké noblesy. Závěrečná děkovací scéna inscenace současného dramatu je v tomto případě víc než symbolická. Poděkovat musí totiž i ten, kdo si našel cestu k tomuto skvostu světové kinematografie. (02.12.2007)