Jules a Jim

Françoise Truffauta dost můžu, tedy vícero Truffautových filmů viděných během let mě nadchlo a považuji ho za zásadního filmaře nejen své doby. Ale Jules a Jim je jeden ze snímků, který mě alespoň na první dobrou nechal chladnějším. První půlhodina mě mile překvapila uvolněnou až komediální atmosférou a množstvím hravých filmařských nápadů včetně krátkého ponášení se na grotesku, práce se souladem obrazu a hudby či vkládání archivních dokumentárních záběrů do hraného snímku. Světlým bodem vedle hudby, kostýmů a filmařských vychytávek zůstala i krásná Jeanne Moreau coby mladá osudová žena mnoha poloh... scéna, kdy s lehkostí zpívá po boku kytary dlouhou píseň s milostným příběhem, je krásná a přímo ikonická. Na druhé straně tolik často využívaný voiceover napříč celým filmem (ať už jde o popisného vypravěče nebo odříkání dopisů) mi z dnešního pohledu přijde trochu passé. Kolega MontyBogran nazval v komentáři Julese a Jima filmovou beletrií, což přesně sedí, jenže mě tohle literární vyprávění ve filmu tolik nebralo a většinou to platilo i obsahu, u kterého rozumím, že mohl kdysi v jistých směrech (dlouhodobé milostné soužití ve třech, dva radikálně odvážné činy s hlavní hrdinkou nad řekou) šokovat, ale jaksi se mě nedotýkal a spíše mě jen upoutal vybranými motivy a vyústěním, než aby mě emočně skutečně zasáhl. Z titulní mužské dvojice herců si mě také nijak nezískal ani jeden, což se mi u francouzského filmu často nestává. Pro mě zatím nejslabší zážitek z Truffautovy tvorby. [65%] (25.07.2023)

(1001) -"Keep in mind that words can't have the same meaning across languages, because they're not of the same gender. Unlike in French, "war", "death" and "moon" are masculine in German, while "sun" and "love" are feminine. "Life" is neuter." Mám o sobě představu, že dokážu být hravá, ale tento film by mi to rozmluvil a ještě by mě snad donutil hravost odsuzovat. Příliš mužská optika na to, abych se v tom vůbec chtěla nějak orientovat. (03.04.2021)

Láska je andělská mrcha. Snad jediná telenovela v historii kinematografie, kterou lze oslavovat coby výtvor intelektuálního a stylistického umělce, a jeden z mála filmů, který navzdory své lyričnosti představuje širší podstatu lásky a přátelství věrohodně, zároveň vesele (první polovina ve znamení dravého střihu a pomíjivých milostných eskapád) i tajemně až tragicky (pomalé tempo v druhé polovině, delší dialogy a sílící přítomnost citu, který nemůže být opětován). Hlavní ženská postava mě sice těžce iritovala a monolog vypravěče možná zbytečně prozrazoval i to, na co by bohatě stačili herci a Truffaut s Coutardem, ale přesto jsem zvědavě očekával každý další zvrat a s napětím vyhlížel finále, které nezklamalo a celou vztahovou mozaiku uzavřelo do důmyslně poetického rámu. A především, i to na oko hloupé jednání mužských protagonistů se dá pochopit, máte-li v životě svou vysněnou a ideální ženu, nic vás zkrátka neodradí, toho jsem si (bohužel?) vědom... 85% (03.02.2016)

Ne, nová vlna mi prostě nesedí, alespoň v tom francouzském provedení ne. Ty způsoby vyprávění jsou zajímavé a líbí se mi, jak jsou používány možnosti média, ale pro mě je film vždycky příběh na první místě, a tady z toho nemám pocit, že by ten příběh byl skutečně dobře podán. Původní knihu bych možná snesl spíš. (13.04.2015)

65% Na můj vkus až příliš mnoho vypravěče a místy hodně otravná hudba Georgese Delerue, který umí i lépe. Truffautův záměr využívat prvky kinematografie třicátých a čtyřicátých let ubírá filmu na osobytosti, kterou by si ústřední téma dva muži, jedna divoženka zasloužilo. Méně naivismu bych také uvítal. (07.03.2016)