Nikdo mě nemá rád

Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce...... (09.03.2005)

Truffautův poetický, ale poměrně drsný snímek "Nikdo mne nemá rád" patří k tomu nejlepšímu z francouzské nové vlny. Na rozdíl od kolegy Godarda se Truffaut mnohem více zabývá řemeslem, tj. audiovizuální stránkou i scénářem svých děl a výsledkem je, že tyto jeho počiny jsou dnes stejně dobře sledovatelné jako před půl stoletím, aniž by za to platily originalitou (aby nedošlo k mýlce: Godard se mi líbí, ale potřebuji na něj mít správnou náladu). - Herci v Nikdo mne nemá rád jsou beze zbytku vynikající, zvlášť titulní klučina hraný Jean-Pierre Léaundem, za zmínku stojí i vynikající černobílá kamera. (12.05.2005)

V dnešním kontextu a kvantitě rodinných dramat by se film "Nikdo mne nemá rád" snadno ztratil, avšak před padesáti lety to muselo být jiné kafe. Zaujalo mě herectví hlavního hrdiny v podání Jean-Pierre Léauda, který mě o své roli dost solidně přesvědčil. Nejvíce se mi asi do paměti zaryla téměř závěrečná "běžecká" scéna, která mi silně evokovala Forresta Gumpa. Zkrátka film, ke kterému musí být divák shovívavý vzhledem k jeho stáří. (24.11.2011)

Na svět jsem zanevřel, protože mne nikdo nemá rád. Proto zapaluju svíčku pro psavce Balzaca, proto se uzavírám do sebe a utíkám po pláži. Tak tedy Truffaut? Pán filmu? Napadne mě to ve chvílích, kdy se koukám na filmy, které nemají duši. Jeho snímky v sobě nosí pomátku na něco nezapomenutelnýho. Snad ho i podezírám, že má pod bundou křídla. Čtyřista ran směřovalo na mou hlavu, pak na city. Někdy jsem nechápal, někdy se zdráhal uvěřit, ale vždycky se přilévala otázka, proč filmy z let minulých mají větší hodnotu lidskou, než filmy dnešní? Hodnocení tomu neodpovídá, jasně, ale když přemejšlím, tak přemejšlím. Mnoho lidí mě za to odsoudilo, ale pokud budu sledovat filmy podobného kalibru, budu v tom pokračovat nadále. Ten klučina taky nechtěl životně zakrnět, já taky ne! (26.03.2010)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)