Vojtěch, řečený sirotek

I když do Kina na Granici jsem jel především za Polskou kinematografií, rozhodně jsem si pečlivě pročítal i českou sekci a být třeba fanoušek Švankmajera tak si pošmáknu, ale to já nejsem a tak jsem si vyhrábl tento klenůtek, který mě hodně dlouho unikal, aby ne, když po naše televize snědl asi prášek neviditelnosti, nevadí takhle jsem ho mohl alespon vidět v překrásným kině Theater. Já se asi 6x díval na filmošku Zdeněka Tyca, jestli nemám vlčí mlhu a jedná se skutečně o debut, protože dostat do filmu takovou lidskou bezprostřednost přes Pétu Formana a jedinečné krajinové záběry, to je silná profi práce. Je jasný, že Zdeněk Tyc šedesátkovou vlnu má nakoukanou hodně pozorně. Svoboda, souznění s přírodou, smutně veselý příběh, ukazující hnus i krásu lidských povah. Fenomenální výkon Petra Formana a je režijní mistrovství Zdeňka Tyce, ozářilo mou kino graniční misi pěti hvězdičkama a nezapomenutelným filmovým zážitkem. (28.04.2019)

Kamera a hudba jest ozdobou celeho filmu. Je jasne, ze se Zdenek Tyc inspiroval filmy Ceske nove vlny, coz nepokladam za stastne. Mel jit svou cestou. Na debut to ale neni vubec spatne, hlavne po technicke strance, obsahove mi to moc nedalo a celkem jsem se nudil. Z hercu pozitivne prekvapil Vlastimil Zavrel, zvlast, kdyz vezmu v potaz to, co predvadi poslednich, minimalne deset let. (02.12.2014)

Kamera, hudba, poetika Nové vlny i bezútěšná atmosféra poválečných let, tomu všemu nelze nic vytknout, ovšem nemůžu si pomoct, celé mi to přišlo tak nějak zmítající se v křeči, především díky šroubovaným dialogům často ochotnicky přednášeným (už ten úvodní monolog...). A Vojtěch často působil v podání Petra Formana spíš než jako divoch jako momentálně zaostalý. (23.10.2010)

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)

Nejen vizuálně úžasná vláčilovská balada o životě a smrti. Kdysi na besedě Z.Tyc přiznal, že F.Vláčil byl jeho velkým vzorem, což je z filmu patrné na každém jeho políčku. Věděl jsem, že i po letech se mi snímek bude líbit, ale že si ho prožiji opět naplno, jsem ani nedoufal. Barokní šerosvit je oslavou české krajiny a připomenutí české filmařské školy. Krásné po všech stránkách... (01.10.2015)