Vojtěch, řečený sirotek

I když do Kina na Granici jsem jel především za Polskou kinematografií, rozhodně jsem si pečlivě pročítal i českou sekci a být třeba fanoušek Švankmajera tak si pošmáknu, ale to já nejsem a tak jsem si vyhrábl tento klenůtek, který mě hodně dlouho unikal, aby ne, když po naše televize snědl asi prášek neviditelnosti, nevadí takhle jsem ho mohl alespon vidět v překrásným kině Theater. Já se asi 6x díval na filmošku Zdeněka Tyca, jestli nemám vlčí mlhu a jedná se skutečně o debut, protože dostat do filmu takovou lidskou bezprostřednost přes Pétu Formana a jedinečné krajinové záběry, to je silná profi práce. Je jasný, že Zdeněk Tyc šedesátkovou vlnu má nakoukanou hodně pozorně. Svoboda, souznění s přírodou, smutně veselý příběh, ukazující hnus i krásu lidských povah. Fenomenální výkon Petra Formana a je režijní mistrovství Zdeňka Tyce, ozářilo mou kino graniční misi pěti hvězdičkama a nezapomenutelným filmovým zážitkem. (28.04.2019)

Těžko uchopitelné lano. Lano, který fakt vykluzuje, je nestabilní, tvrdohlavé - což nebývá vždy na škodu - a hlavně je vláčné. Vojtově chování navzdory. Kluk je řečený sirotek, protože mu chybí lidská duše, pochopení a totální zápal pro někoho nebo touha po někom. Je to bohém, možná mentálek. Tyc má představu velmi zvláštní, úsměvnou a hyperaktivní, co se týče lidské hloubky a duše. Ale chtělo to něco, co by mi utrhlo hlavu a následně ji odkoplo do brány - co já vím, třeba poznání a pochopení, nesejde na tom-. Neb Petr Forman jest vkusnéé herééc! Pochvala pro něj a facka ku mě za možné nepochopení...bohémům zdar! (21.02.2010)

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)

Nejen vizuálně úžasná vláčilovská balada o životě a smrti. Kdysi na besedě Z.Tyc přiznal, že F.Vláčil byl jeho velkým vzorem, což je z filmu patrné na každém jeho políčku. Věděl jsem, že i po letech se mi snímek bude líbit, ale že si ho prožiji opět naplno, jsem ani nedoufal. Barokní šerosvit je oslavou české krajiny a připomenutí české filmařské školy. Krásné po všech stránkách... (01.10.2015)

Vrhla jsem se na 60. léta. Co že to plácám, když tento film je z roku 1989? Myslím tím to, že Vojtěch, řečený sirotek je svým stylem 60. letům a nové vlně dost podobný a inspirace je znát. Krásná kamera i hudba, Petra Formana nelze než chválit, na jednu stranu by se měl takový tvůrčí počin obdivovat, protože je TAK jiný než soudobá tvorba, ale co z toho, když vás to na poetickou notu naladit nedokázalo a docela vás to nudilo? (13.05.2012)