Žiletky

Velmi zvláštní - a asi i nedoceněný - film, šlo by o něm dlouho přemýšlet. Hlavní postava mi zpočátku nebyla moc sympatická (vadil mi i ten modrý filtr kamery), nebavilo mě sledovat Andrejovo divné, někdy až nepochopitelné chování, jako když například vypije láhev rumu na ex, nebo když vyleze - závratím navzdory - na vysoký komín, z něhož odmítá slézt, o tom jeho věčném bloumání po ulicích a zapalování jedné od druhé nemluvě. Postrádal jsem tam navíc nějaký příběh, který by mě k tomu více připoutal. Nakonec jsem ale asi k Andrejovi sympatie přece jen našel - líbilo se mi, jak celou dobu toužil po stále stejné ženě (btw. Markéta Hrubešová podle mě není nijak zvlášť dobrá herečka, ale pro její půvaby mám slabost, a její výskyt v tomto filmu považuji za velké plus) a že zůstal svůj i po všem, co v tom filmu prožije. Samotný závěr se mi pak líbil moc a vyvolal ve mně velmi příjemné emoce, které ve mně doznívají ještě druhý den - myslím, že s odstupem mám tendenci ten film vnímat více kladně než při jeho sledování. Přesto je pro mě těžké si k němu více najít cestu, od Tyce jsem nikdy žádný jiný film neviděl, není to úplně můj filmový cup of tea, a jsem v podstatě i takřka nedotčen hudbou Psích vojáků nebo tvorbou obou bratrů Topolových, takže to pro mě nemá ten význam, jako pro lidi, kteří na tom vyrostli. Přesto je mi líto, že Filip zemřel tak mladý, a jsem rád, že jsem tento film nakonec mohl vidět, protože jsem si tak mohl odškrtnout jeden devadesátkový kult, který má nezpochybnitelné filmařské kvality, i když se mi nemusely příliš trefit do vkusu. (07.10.2019)

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)

,,kam nesete tu mrtvolu? '' Tak jsem konečně viděl ty kultovní ,,nezávislé'' žiletky. V devadesátých mně to nějak uteklo. Tycův scénář byl hodně zvláštní a pokud mu prý navíc dodala šťávu účast Topola já to tak necítil. Psí vojáky jsem nikdy nemusel, verše Topola také ne. Nezbývá jen po dokoukání popřemýšlet, zda to byl opravdu árt a já byl mimo, nebo to árt nebyl a jen si to na něj hrálo. To že tomu nerozumíme nemusí nutně ještě znamenat, že je dílo geniální... Já chvílemi nechápal. Film mne zaujal lokálními scénkami, kamerou a místy opravdu úchvatnými interiéry. Zajímavý byl průlet kamery kolem motoráčku, záběry z komína i sakra hot sestřička Pergnerka... Dávám dvě hvězdy a tu třetí za ten komín. Mně by na něj nedostali ani za tučný honorář a to ani v létě... Dle mého názoru hodně přeceňovaná záležitost, kterou řada lidí pořádně nechápe, ale cítí že je in se k tomu hlásit. Pro milovníky kapely Psí vojáci pak tam je nepochybně pár věcí, které vidí, slyší a ocení jen oni... * * * (24.07.2014)

Po delší době viděno v letním kine na Dobráku a musím říct, že originalita z tohoto zvláštního snímku přímo teče! Parádní kamera, ty dlouhé obrazy, to je nádhera, hodně moc netradiční děj, výborný Filip Topol a v neposlední řadě skvělá a nenásilná hudba Psích vojáků. Snímek pro náročného diváka, každý si ho může vyložit jinak. Závěrečná píseň Žiletky už se stala kultem! Byl bych moc rád, kdyby film už konečně vyšel na Dvd, právem by si to zasloužil. EDIT. Konečně jsem si film mohl vychutnat v restaurované podobě a musím říct, že mě opět dostal pro svou až kafkovskou poetiku. Miluju tento nenapodobitelný kousek, kterému podlehne každý, kdo má otevřenou mysl. LFŠ UH 2021. (04.09.2011)