Zabitá neděle

Výstižná skica krize materialistické existence. Den sváteční se stává důstojníkovi lidově demokratické armády, nevěřícímu již ani v pevnost vlastní ruky, trýznivou pouští kocoviny a prázdnoty, písečným vyvrcholením banálního týdne. Metafyzická marnost se zvrací v prázdné kapsy, hostie v suchý chléb, Dekalog v absurdní hesla po stěnách a fráze nesdělného jazyka, růženec v bubínek rozklepaného revolveru, modlitba v samomluvu... Postupně se rozšiřující výseč zvolna odkrývá stejnou prázdnotu v celém maloměstě: horko, špína a strnulost vojákovy cimry se rozpínají celým městem, které se tak proměňuje v jedna velká kasárna či lágr, jehož obyvatelé se pohybují jen po vytčených trasách svého zvnitřněného, sakralizovaného stereotypu. Odcizeným dusnem prorůstají jen zdánlivě osvobozující sny o lásce, přátelství či manželství, ojediněle přetavené v tělesné excesy – svou špinavou pomíjivostií frustrující – rozkoše. I ty jsou však prostoupeny tísní samoty a spíše zesilují bolest prožívaných vteřin, než aby ji tišily. (23.07.2011)

Vzhledem k použitému výrazivu bych se nedivil, kdyby film mířil do nějakého novodobého trezoru. Ale věřme, že tomu tak nebude. Jinak typická práce nové vlny se snovými pasážemi, holčičkou s krátkou sukýnkou, milfkou s plnými vnady, dvěma dobře rostlými adolescentkami, polskými prostitutkami a jedním vojákem, který nafasoval 143 metrů krychlových vzduchu, vařič a věčně prázdný hrnec. Těžká deprese a nuda zhmotněná do tohoto filmu nám může připomenout, že dneska máme díky všemu tomu pokroku, i přes výhrady paní Pohlové, více zábavy i na záchodě, než tento důstojníček v celém životě. (06.12.2016)

Nepochybně zajímavý film. Mezi spoustou méně známých herců vyniká Míla Myslíková nebo Jan Vostrčil, který si možná ne náhodou zopakoval kapelníka z Konkursu. A samozřejmě Ivan Palúch v hlavní roli důstojníka Arnošta. Oceňuju famózní práci s kamerou, třeba ve scéně s prostitutkama nebo v závěru. Zdánlivě prázdný a bezduchý úvod k přednášce o střelných zbraních podává jasný obraz toho, co si lidi, dokonce i sami důstojníci, o armádě mysleli. Není pak divu, že důstojník s nijak vysokým míněním o armádě a svém vlastním konání utápí svou prázdnotu v nicotných debatách o řeřichách a jiřičkách, vrcholem je pak absurdní sepisování protokolu s dívkami, které se opalovaly ve vojenském prostoru. Stejně nesmyslné, ale o to půvabnější jsou Arnoštovy debaty s malou holčičkou Ingrid ve stylu: „Nemůžu bejt prezidentem. Prezident musí umět anglicky.“ (!) Je jasné, že ve všech svých obrysech a v celkovém negativistickém vyznění musel film provokovat a není divu, že ho hned zakázali. Nicméně přiznávám, že ve vší té obrazotvornosti a těžko pochytitelných symbolických odkazech jsem to asi úplně nepochopil. (11.04.2009)

Sdělení je jasné, ani není dovoleno se splést, vzhledem k tomu, z jak plakátových, schematických obrazů je ta drobná koláž sešitá. Kdyby dílko zobrazovalo banalitu až trapnou, bylo by nesnesitelné, ale mohlo by být skvělé, tohle je mnohem více jen trapně banální zobrazení, mix provařených klišé, ještě zdůrazněných únavnou doslovností vnitřního i vnějšího monologu ("Ten čas se ale vleče." - "Jsi sama. Leze ti to na mozek. Bojíš se, že z toho zešílíš. ... Jenomže já nejsem ten, kdo ti od toho pomůže."). ***** Nepodařený mix odvozený z poetiky povídek Hrabala a Kundery, kdy z obou poloh se tu zúročuje to horší, takže nevzniká celek ani existenciálně chytrý, ani existenciálně půvabný, ale jen didakticky a průhledně kritický, z notoricky známých pozic. Plus je to říznuté mdlým odvarem z vykradených Chytilové Sedmikrásek. Žádný vtip ani překvapení, jen pedagogická nuda a otrocké meldování. Navíc ve mně neodbytně narůstal dojem, že onen vynášený střih režisérce sloužil jako zástěrka pro neschopnost plynule vyprávět. ***** Nemůžu se zbavit myšlenky, oč hůře musí tento malofilmeček dopadnout třeba ve srovnání se stejně nízkorozpočtovou, černobílou, letně ospalou a kritickou skicou na stejné téma a s podobnou stopáží, totiž s filmem Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak, natočeným v ČSSR roku 1972. Ten sice poukazuje na stejné věci, ale je to neotřelý výjev, o to sžíravější, oč je citlivější v nuancích a původnosti postaviček (byť zároveň zcela typových) i v jejich svízelném polapení v netečném prostoru a čase, v situaci, která ruinuje jejich potenciál i charakter a nutí je, aby si v tom zmarněném osudu byli navzájem více či méně důstojnými či zcela bezectnými svědky, souputníky, spolutrpiteli i spolupachateli. Vedle tohoto výtečného, byť stejně miniaturního dílka mi hysterický a odvozený počin Vihanové připadá neumětelský a školácký jako slohovka netalentovaného žáka. *~ (14.12.2017)

Pohřeb. Smrt matky. Do obvyklého kolotoče žen, chlastu, vojenské rutiny a neschopnosti nastavit si alespoň nějaké kotvící body, přišla tato událost, která zcela otřásla existenciální jistotu člověka, jehož "jistotou" byla vždy jen nejistota Pokud dříve nebyl schopen navázat žádný záchranný vztah, pak nyní tato neschopnost dostává morbidní dimenzi. Pro každého člověka, muže především, je život bez matky složitý, je mnohem víc vydán životu a světu napospas, nemá již komu si postěžovat a kam se skrýt. V dnešní době, jak víme, příbývá dětí, které nejsou ochotny opustit matky ani v dospělosti (zde i v Japonsku např.), nedovedou se o sebe postarat fyzicky, ani, a především, duševně. Nejenom v tom, ale i ve vlastním zpracováním; maximální možná redukce, naznačení možností a jejich odmítnutí, patří film Drahomíry Vihanové spíš k nadčasovým událostem (alespoń pro 21. tisíciletí), rozhodně to není film typický pro vojenské prostředí, přestože první zárodky se mohly objevit právě tam. (22.08.2021)