Il gattopardo
Le Guépard
Gepard
The Leopard
The Leopard
The Leopard
Režie:
Luchino ViscontiKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Burt Lancaster, Claudia Cardinale, Alain Delon, Paolo Stoppa, Rina Morelli, Romolo Valli, Pierre Clémenti, Terence Hill, Giuliano Gemma, Evelyn Stewart (více)Obsahy(1)
Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (121)
"Konec starých dobrých časů..." Ale ještě než dojde k "předání," je třeba s řádnou pompou oslavit, původní stavy, a tak tedy. Vítejte na velkolepém a rozlehlém panství sicilské aristokratické smetánky. Vítr ovívá a čechrá závěsy komnat hrdosti, vznešenosti, urozenosti a lesku slavného rodu Salinů, kde lákavost dravého a ambiciózního mládí osciluje a zmocňuje se ducha moudra, tradic a řádu dob dávno minulých. Živoucí stylizace okázalosti a výpravnosti, okouzlující genius loci prozářený vábivou hudbou a oslnivostí kostýmů. Závěrečná plesová scéna, při které nejedno srdce zaplesá, jen pečetí onu gala noblesnost a očarování z polibků filmové poetiky. Gepardovi vévodí majestátní nestor rodu - kavalírský elegán Burt, líbivé fešáctví neodolatelného šarmu miláčka davů dívek a dam, Alaina a neméně tak odzbrojující uhrančivost osudové krásy Claudie Cardinale. Opus magnum oplývající estetickou blažeností vizuálního labužnictví. ()
Je moje vina, že jsem od toho čekal něco ve stylu Andreje Rubleva, ale ten plakát, žánrový vzorec a délka tří hodin k tomu prostě vybízí. Bohužel se tak nestalo, místo toho jsem dostal celkem průměrný italský film, který na mě působil tak, že by ho bez problémů mohla někdy ve všední den v 9 večer odvysílat ČT1. S tím bych žádný problém, kdyby ten film z nějakého mě neznámého důvodu netrval celé tři hodiny. Ona by ani ta délka nebyla problém, ale bohužel je tu dost vaty, scén, které jsou mnohem delší, než by měly být a dialogů, které by se daly bez problémů vystřihnout aniž by to narušilo děj. Taky jsem doufal, že to bude poetické, ale ani to se zrovna nenaplnilo, kromě pár záběrů. Jo, ta kamera je pěkná, herci hrají dost dobře a vyprávění o rozpadu rodu šlechticů taky není zrovna špatné, ale ani tak mě to nedokázalo natolik zaujmout a finální dojem z toho mám takový - jak už jsem psal - průměrný. Možná, kdyby to nemělo tři hodiny, ale jenom hodinu padesát, maximálně, možná by mě to chytlo víc. Takhle se v té utahanosti rozmělnilo to, co mohlo na mě výrazněji zapůsobit. Jsem rád, že jsem to viděl, ale víc jak 3* si to prostě podle mě nezaslouží. 3* ()
Časy se mění, aristokracie jde pomalu do háje a mně osobně těch nafoukaných páprdů a paniček není vůbec líto. O Viscontim je známo, že si liboval v přepichu, ač se myslím prohlašoval za komunistu, a na jeho pozdějších filmech je to znát. Geparda jsem si v 16:9 opravdu vychutnal. Jen mi tam prostě neseděl Burt Lancaster. Tenhle chlápek není Ital a Sicilián už vůbec ne:-) ()
"Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." - Tato tak často citovaná věta předznamenává celý film. A skutečně: všechno se změnilo, jenže nic z toho, co - zdánlivě! - zůstalo jako dřív, už není stejné. A nejen proto, že se střídají generace a mladí nastupují na místa svých otců, nejen proto, že se jen "trochu" mění postavení tříd a střední třída se chce "po dobrém" dostat na místo šlechty. Všechno se mění, všechno je jiné a Visconti zve svého diváka, aby tuto nenápadnou proměnu v malebných, nádherných obrazech sledoval krok za krokem s ním. Režisér je ve výhodě, sám patřil k vysoké italské šlechtě a tento svět důvěrně znal. Zajímavé místo je hned z kraje filmu: Kníže očekává, že se on a jeho vrstva budou muset přizpůsobit měnící se společenské situaci, jít s dobou a že všechno půjde hladce, ba i nějaký ten zisk že z toho bude a na to mu pater Pirrone říká: "Takže vy páni se spojíte s liberály... třeba se svobodnými zednáři. Na náš účet, na účet církve... Náš Pán léčil slepé, ale co zaslepení? Kde ti skončí?" Umíráček v chudinské čtvrti v posledních sekvencích filmu (jak ostrý přechod z nádhery a pompy plesové noci!) jako by odzváněl konec těm starým časům, které se už nikdy nevrátí. Je to mimochodem jedna z nejsilnějších scén celého filmu - kníže Salina na kolenou na špinavé ulici se sklání před Nejsvětější Svátostí, kterou právě kolem něj nese kněz k umírajícímu! - - - Sicilie, druhá polovina 19. století, knížecí rod Salinů, risorgimento, Garibaldi... Pro mne tyto nové známosti nekončí. Jako v poslední době tak často, vede moje cesta od filmu k předloze, od monitoru do knihovny. Už se těším na román Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard. Pěkná recenze: https://vesper001.wordpress.com/2011/04/04/gepard-il-gattopardo/ ()
Galerie (94)
Zajímavosti (19)
- Burt Lancaster v jednom rozhovore povedal, že Luchino Visconti bol najlepší režisér, s ktorým pracoval. Vyzdvihol najmä jeho komplexnú prácu s hercami. (MikO_NR_1909)
- Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)
Související novinky
Vzkříšené studio Titanus chystá pokračování Phenomeny
Pokud jste fanoušky klasické italské kinematografie a máte něco nakoukáno, možná si vybavíte i logo legendárního studia Titanus. Tato produkční a distribuční společnost byla založena už v roce 1904… (více)
Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. () (méně) (více)