Gepard

Nádherný film...jenom ne pro mne. 1) Barvitá vizuálně opulentní freska z konce risorgimenta mě neuchvátila, ba co dím, ani nijak nezaujala._____ 2) Připadal jsem si spíš jako na studentské schůzi z doby národního obrození. Použitý jazyk, deklamace herců, melodramatická hudba a bakelitový Alain Delon mě fakt neoslovili._____ 3) Abychom si rozuměli: neříkám, že je film nekvalitní. Prostě je jen pro jinak naladěného diváka, než jsem já._____ 4) Shadwellův koment*** mě pobavil víc, než celé umělecké dílo. (06.11.2019)

Předně děkuji, že jsem film mohl vidět znovu a lépe na velkém plátně! Byl to fenomenální zážitek. Veledílo evropské kinematografie, které funguje na všech rovinách a ani na vteřinu nenudí. Luchino Visconti využívá svých inscenačních zkušeností, jež nabyl při práci operního režiséra, k tomu, aby strhujícím způsobem zachytil a komplexně odvyprávěl pestrý obraz života šlechty na pozadí společenských změn v Itálii 2. pol. 19. století. Herecké obsazení je význačné: počínaje Burtem Lancasterem v roli hlavy rodiny, mladičkým, avšak nesmírně jiskřivým Delonem pokračuje, a krásnou Claudií Cardinale konče. Gepard je jako jedna velká filmová freska zachycená na širokoúhlém formátu. Stejně jako nejvýznamnější díla Michelangela, Berniniho a dalších klasiků má i Viscontiho snímek nadčasový přesah, univerzální dosah a navzdory trhlinám času nesmírnou energii i pro dnešní "zhýčkané" publikum. A přitom je jeho téma neuvěřitelně prosté: Osamocení člověka (Lancasterův pohled do sálu mi dlouho nezmizí z paměti). Existuje-li filmová obdoba Tolstého epické Vojny a mír, již jsem sic s výjimkou ukázek nečetl, ale znám její genezi i kvality, pak je to Gepard Luchina Viscontiho. Plesová sekvence je vedle Felliniho snových kontur v "Otto e Mezzo" jedním z největších momentů ve vývoji modernistického příštupu k filmové řeči. (18.10.2023)

Příliš dlooooouhá prezentace krásných obrázků a herců, která bezpochyby podnětně vypovídá o své historické etapě a oplývá až básnickými dialogy s nemalou hloubkou, ale v součtu jsem si z ní opět odnesl jen vzpomínku na oči Claudie Cardinale. První dvě hodiny mě to ještě zajímalo a byl jsem zvědavý na další osudy postav, ale Visconti pojednává především o době a mravech šlechticů a je mu nějak jedno, že diváka k postavám nakonec ani nepustí. Závěr mě nezaujal a poslední hodina tak unavila, že další šanci už tomu téměř určitě nedám. 70% (19.04.2020)

"Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." - Tato tak často citovaná věta předznamenává celý film. A skutečně: všechno se změnilo, jenže nic z toho, co - zdánlivě! - zůstalo jako dřív, už není stejné. A nejen proto, že se střídají generace a mladí nastupují na místa svých otců, nejen proto, že se jen "trochu" mění postavení tříd a střední třída se chce "po dobrém" dostat na místo šlechty. Všechno se mění, všechno je jiné a Visconti zve svého diváka, aby tuto nenápadnou proměnu v malebných, nádherných obrazech sledoval krok za krokem s ním. Režisér je ve výhodě, sám patřil k vysoké italské šlechtě a tento svět důvěrně znal. Zajímavé místo je hned z kraje filmu: Kníže očekává, že se on a jeho vrstva budou muset přizpůsobit měnící se společenské situaci, jít s dobou a že všechno půjde hladce, ba i nějaký ten zisk že z toho bude a na to mu pater Pirrone říká: "Takže vy páni se spojíte s liberály... třeba se svobodnými zednáři. Na náš účet, na účet církve... Náš Pán léčil slepé, ale co zaslepení? Kde ti skončí?" Umíráček v chudinské čtvrti v posledních sekvencích filmu (jak ostrý přechod z nádhery a pompy plesové noci!) jako by odzváněl konec těm starým časům, které se už nikdy nevrátí. Je to mimochodem jedna z nejsilnějších scén celého filmu - kníže Salina na kolenou na špinavé ulici se sklání před Nejsvětější Svátostí, kterou právě kolem něj nese kněz k umírajícímu! - - - Sicilie, druhá polovina 19. století, knížecí rod Salinů, risorgimento, Garibaldi... Pro mne tyto nové známosti nekončí. Jako v poslední době tak často, vede moje cesta od filmu k předloze, od monitoru do knihovny. Už se těším na román Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard. Pěkná recenze: https://vesper001.wordpress.com/2011/04/04/gepard-il-gattopardo/ (17.11.2015)

Prečo si ma nechceli získať? Nechajú nás nazrieť domov ale do duše iba málo. Tú odkrývajú až na konci v mene kniežaťa Fabrizia. Sprvu som myslela, že len perlí ale v závere strhával celé moje sympatie. Vďaka jeho myšlienkam pochádzajúcich z univerzu, nadpozemna. Vďaka dlhému pohľadu a pomaly padajúcej slze. Až bál mi odkryl časť významu filmu. A manželkin pohľad, Tancredi prelietavý v názoroch, ,,skackajúce opice". Akoby nám tvorcovia ukázali nehmatateľnú atmosféru života z pohľadu 3. nezúčastnenej osoby. Ach keby som sa dokázala naladiť na túto vlnu už skôr... (01.04.2013)