Adelheid

Uhrančivý a tragický pohľad na povojnovú situáciu v pohraničných oblastiach Sudet, kde čaká na odsun nenávidené nemecké obyvateľstvo. Tiež o človeku, ktorý po vojne chcel mať už konečne pokoj, no postavila sa mu do cesty prekážka - láska. Láska, ktorá však nemala žiadnu šancu, tej trpkosti na oboch stranách tak krátko po vojne zostalo ešte veľmi veľa - totálna absencia porozumenia podtrhnutá skutočnosťou, že medzi oboma hlavnými postavami stála nepreniknuteľná jazyková bariéra. Krásne sugestívny Vláčilov snímok s jedinečnou podmanivou atmosférou. (30.05.2016)

Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. (27.02.2010)

Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. (07.10.2015)

Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. (20.12.2004)

Možná právě tento Vláčilův film může být tím, který předchází filmům, které se dnes točí od Maďarska přes Rusko, po Írán (pitomá věta: možná / může), a které pustošivé povodně znázorňují kapkou vody (zde viz krvavé či ohnivé spektrum na vodě vytékající z kohoutku). Přesto je možno i tento český (bezesporu) komorní film vidět (otázkou je, zda oprávněně i v širších souvislostech – viz IMDb): "The expulsion of up to 3 Million people was accompanied by terrible massacres of civilians, whose perpetrators have been covered by the state afterwards through general amnesties". I když tohle zřejmě napsal Čech, tenhle problém Vláčil rozhodně neřeší ani nepopisuje. Körnerovou, potažmo Vláčilovou "bolavou patou" byla otázka, zda a za jakých okolností se srdce ztvrdlé (Dylan pěkně: heart as hart as leather - když už jsme u té angličtiny) nikoli zhrzenou láskou, nýbrž morálkou nadřazenosti (Hitler ani Trump s tím nemají co dělat), může (ob)měkčit a jaké důsledky to může (možná i musí) mít. To se jim podařilo a schéma (ve smyslu "zjednodušené znázornění struktury nějaké společenské nebo přírodní entity"), které si k tomu vybrali, je naprosto adekvátní. (01.12.2016)