Adelheid

Výtečné drama, které trochu upadlo v zapomnění, což je škoda. Vláčilovi se v něm podařilo výborně zachytit atmosféru naprosté osamělosti v poválečné době a opuštěné krajiny, kde bylo možné cokoli a člověk nikdy nevěděl, koho potká a s kým přijde do kontaktu. Ve velmi pomalém tempu vypráví silný příběh dvou lidí, kteří "na sebe zbyli" a byli de facto nuceni spolu vycházet. Snímek je unikátní i v tom, že najednou tu Němci nebyli za ty úplně špatné, ale Adelheid je zobrazena jako dívka, která byla vláčena dobou, nic závažného zřejmě neudělala, přesto bude potrestána. Výsledek by byl jen poloviční bez nádherné kamery Františka Uldricha, která krásné lokace zabírá vskuku parádně. Funguje i komornost, kterou Vláčil záměrně zvolil a vyjadřuje se velmi minimalisticky. V kontrastu s tím je pak opulentní hudba Johanna Strausse, která jen dotváří onu odcizenou atmosféru. Naprosto famózní jsou pak výkony Petra Čepka a Emmy Černé, kterým stačí spolu jen kooperovat a vůbec nemluvit a stejně řeknou vše, výborně jim přihrává především Jan Vostrčil, i když je samozřejmě až na druhé koleji. K dokonalosti pak chybí snad jen trochu větší spád a o trochu víc emocí, protože film je celou dobu zbytečně odtažitý. Jinak ale zasloužený a bohužel opomíjený klenot československé kinematografie. 85 % (04.05.2019)

Vladimír Körner je důsledným sledovatelem trransferu a posledních dnů okupace v odtržených pohraničních územích. Vláčil byl jeho nejlepším režisérem. I v tvorbě tak výjimečného umělce představuje ADELHEID obtížně zopakovatelný vrchol. Dusná atmosféra, velké plochy podmalovávané hudbou, mluvené slovo spíše vzácné než časté, němá hovornost kamery. Asi tak lze charakterizovat atmosféru Vláčilova filmu. Čepkův výkon je mimo diskusi; zvláštní pozornost ve své životní úloze zaslouží Emma Černá; škoda, že jí nebylo dopřáno dalších srovnatelných úloh. Počátek je i vrcholem její sporé filmografie. Uchopení tématu, v době vzniku filmu u nás neslýchané, nezaujaté pozorování na obě strany, tlak na divákovu obraznost i myšlení, to všechno vybuzovalo ranou normalizaci k perzekuci tvůrce a ztrezorování jeho díla. Nic z toho se sice naštěstí nestalo, ale festivalovou pouť skvělého filmu to zřejmě zcela znemožnilo. Tragédie příkrých bariér a lidských životů tohoto vznešeného poselství i podobenství v jednom však zůstala a přežívá. Jako každé skutečně velké umění. (25.08.2007)

Vláčilovi filmy jaksi nejsou můj šálek kávy. Toto je teprve jeho druhý, který jsem viděl ale moc mě nezaujal. Ani nevím co jsem od filmu čekal ale podle dostupných obrázků to vypadalo, že by se zde mohlo něco dít. Ale bohužel. Film se vleče a nějaké dramatické "akce" by divák hledal marně. Co však vyniká je civilní a hlavně výborný výkon mistra Čepka. (08.07.2009)

Tématem mi to malinko připomínalo Želary, ale zde veškerá podobnost končila. Rádoby dojemný příběh o dětech nácků žijících v luxusních sídlech v pohraničí. V podstatě hodinu a půl sledujete Petra Čepka, kterak se plouží v ponuré atmosféře po šedivém sídle sem a tam a vy si kladete jen jednu jedinou otázku, kdy a jak se mu podaří dostat do kalhotek té nepřístupné Němky. Zcela mi uniká, kde tento film vzal tak dobré hodnocení. Málem jsem nudou pošel. Nemá to vůbec nic. Není tam ani žádná pořádná zápletka a v podstatě všechno podstatné se odehraje během závěrečné desetiminutovky, která jediná snese nějakou chválu. [10 %] (10.11.2023)

Vyhořelý voják Viktor přijíždí po válce zpět do své země, kde však nenachází nic jiného, než prázdnotu. Drobnou jiskru naděje pro navození pocitu domova v něm však paradoxně vykřesala jeho německá služka, tehdejší dcera největšího nácka v kraji. I když si k sobě postupně nacházejí cestu, není nic tak černobílé a tento jejich vztah je snad již od počátku odsouzen k záhubě. Vláčilovi se podařilo mistrovsky navodit atmosféru za pomoci hudby a skvělých hereckých výkonů (Čepek a Černá vytvořili neskutečně uvěřitelnou dvojici postav), vše s minimem dialogů - hybateli děje jsou totiž emoce.. (31.05.2011)