Ďáblova past

Vláčil do své Ďáblovi pasti vložil opět kus sebe. Tak jako tomu bylo i u Údolí včel, tak i zde je cítit jeho osobitost a vize. Film je jeho další historickou freskou, ve které je divákovi nastíněno chápání lidí v tehdejších časech. Kdy pověrčivost a síla Církve drtí obyčejný selský rozum. Podmanivá svou atmosférou, věrohodná svou surovostí a hypnotická Vláčilovým démonickým podtrhem, tak jako v každém jeho díle. (09.02.2016)

Frantysek Vlacil bol proste genialny reziser. Tuna rozprava pribeh o zrucnom mlynarovi, ktory skuma tajomstva prirody a dokaze ich vzdy spracovat nielen vo svoj prospech. To sa ale nepaci istemu biskupovi, ktory za tym vidi dabla. A tak je povolany do dediny, a spoji sily s regentom, aby schopneho mlynara znicili. Dialogy, herecke vykony, atmosfera, sikovna rezia : to vsetko je na vysokej urovni. Vlacil natocil vyborny film, ktory pravom patri medzi to najlepsie, co ceskoslovenska kynematografyja vyprodukovala v 60. rokoch. 89 % (08.04.2014)

Kamera, hudba a fanatický (fantastický) Miroslav Macháček, na jehož postavě je zajímavé, že občas dokáže působit docela přátelsky. O to je nebezpečnější. Příběh je velmi napínavý a skutečně silný. Lidská omezenost, fanatismus a hloupost jsou praví nepřátelé lidstva. Podle knihy A. Technika Mlýn na ponorné řece. (31.08.2006)

"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy."                                                                                        Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl                                                                                                    Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec (05.12.2014)

Vláčilův druhý dlouhohrající snímek ještě nedosahuje takových uměleckých kvalit jako jeho další tvorba, avšak znatelně vytyčuje směr, který je pro Vláčila naprosto osobitý. Baladický, temný, pohanský. Výborně zvolená hudba Zdeňka Lišky ostře kontrastuje s obrazy kameramana Rudolfa Miliče, který se nebál použít na svou dobu novátorské postupy. Je poznat, že by příběhu slušelo delší a rozsáhlejší vyprávění, které mistr potom využil už v následující Marketě. (12.11.2018)