Ďáblova past

Skvělý vizuální zážitek, jako vždy, když mám to potěšení vidět Vláčilův film. Naprostá fascinace detailními záběry herců, horním snímáním tanečníků ve stodole, mystickými přírodními scenériemi! Kdeže francouzská nová vlna, Vláčil sice na nic neodkazuje, ale ta volnost pohybu a přirozenost prostředí, všichni ti Godardi a Truffautové by se od něj mohli učit. Jediná věc, která mi zde nesedí, jsou tak trochu divadelní projevy obsazených. (08.02.2009)

František Vláčil a jeho ántré do historického filmu. Když to vezmu tu a tam, "Ďáblova past" je spíše povídka. Jinému režisérovi by k vyprávění tohoto příběhu stačila klidně poloviční stopáž. Ale to není chyba, naopak. František Vláčil si může dovolit jednotlivé scény protáhnout, aniž by dokázal nudit (stejně jako třeba Sergio Leone), zejména díky výtečné hudbě skladatelského mága Zdeňka Lišky (místy působí skutečně psychidelicky) a úžasné kameře Rudolfa Miliče (záběrů sekání trávy, kdy je kamera jakoby na kose, útěk dívky Martiny před jezdci a několika zopakovaných neúprosných nájezdů do mlýnských dveří jsem se nemohl nabažit). Již zde měl pan režisér šťastnou ruku na výběr herců, díky nimž jsou postavy dokonale živočišné a nepůsobí vůbec uměle. Z Miroslava Macháčka ve své možná životní roli fanatického jezuity jde opravdu strach už jenom díky tomu, že narozdíl od podobných postav dokáže nasadit i vlídnou tvář a právě díky tomu je mnohem zákeřnější než všichni ti Bobligové a Guiové. Jinak kromě charismatického Víta Olmera (proč jen nezůstal naporád hercem) a krásné Karly Chadimové zaujme i Vlastimil Hašek, pozdější častý představitel usedlých rozumných pánů, v roli úlisného hajzlíka myslivce Filipa. V "Ďáblově pasti" (jeho prvotina "Holubice" jakoby do jeho filmografie ani nepatřila) pan Vláčil vytvořil všechny charakteristické znaky svých filmů (atmosféra jakoby v horečce, pomalé tempo, Liškova hudba, malebná kamera, postavy s až básnickým slovníkem) a ač míra geniality přišla až za šest let, jedná se o vynikající dílo, které se na hony vymiká tvorbě raných 60. let, přednovovlnného období s myšlenkou budujícího raného socialismu. 93%. (13.12.2008)

„Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy.“ V mnoha ohledech opravdu hodně působivý film. A zrovna u tohohle československého snímku mě moc mrzí, že jsem ho neviděl v kině. To, co na člověka začne působit prakticky hned v úvodu, je neuvěřitelně mrazivá a hypnotická atmosféra. Je plná skrytého tajemství, sugesce a něčeho zlověstného. Dík za to, že se podařilo tvůrcům něco takového vytvořit, patří nejen (jako vždy) výborné Liškově hudbě, ale snad ještě víc Fabiánově zvuku a Miličově kameře. Poslední 2 jmenované složky jsou více než zdařilé a dokážou diváka přikovat k sedačce. Nechybí tu i velmi dobře napsané a zahrané postavy, ale těm všem s jistotou sobě vlastní vládne děsivě umírněný Macháček, ze kterého jsem nemohl spustit oči, tomu říkám záporák! A dostávám se k důvodu, proč zůstanu „jen“ u silných 4*. Zatímco příběh jako takový mě dlouhou dobu moc bavil, konec (a s ním související rozhodnutí lidu) mě zklamal, k filmu se nehodil a vlastně i po emoční stránce ze mě nedostal to, co mohl. (30.03.2017)

Tak pomalý a přitom tak strhující film. A jak fantasticky vypadá - už od prvního záběru! Inu, František Vláčil. Pro někoho je Ďáblova past možná jen předehrou k Marketě Lazarové a Údolí včel, pro mě to je plnohodnotné historické drama o lidech, přírodě, bohu a ďáblu. Miroslav Macháček podal skvělý výkon. (14.02.2016)

Pozoruhodně silný dramatický historický příběh o moci a jejím posilování. Obrazově vytříbená podívaná, kde každý záběr je uměleckým dílem, doplňuje i slušný příběh, byť v určitých částech snad trochu naivní. Působení světla a stínů, hudba a doprovodný zvuk umocňují a vylepšují atmosféru a náladu filmu k dokonalosti. Příběh z 18. století je krásnou ukázkou o posilování moci šlechty a církve na úkor obyčejných lidí. Každá záminka i příležitost je vhodná k převrácení misek vah na stranu rovnějších a urozenějších a, s pomocí všudypřítomného strachu i potřebné síly, dosáhnout svého cíle a totálního podrobení svých poddaných a rozšíření své moci i majetku. Kdokoliv, kdo nepatří mezi vyvolenou smetánku a má skutečný, či potenciální vliv na lidi, musí být pokořen a zničen. Ve jménu víry a boha, ve jménu pravdy a spravedlnosti, ve jménu daných poměrů a skutečností, na kterých z hlediska a pozice mocných není radno nic měnit. Zdravý rozum a skutečnou spravedlnost a pomocnou ruku zde představuje svobodný mlynář Spálený (dobrý Vítězslav Vejražka), vždy ochotný s podáním pomocné ruky, a jeho mladicky dychtivý a stále ještě naivně důvěřivý syn Jan (Vít Olmer). Stranu síly a moci, která se chce upevnit a rozkošatět a potlačit vše nežádoucí, představuje především povolaný katolický kněz Probus (skvělý Miroslav Macháček), duchaplný ve svém tažení proti mlynáři, nejmocnější pán oblasti regent Valečský z Valče (skvělý Čestmír Řanda), bojácný z možného rozrůstání mlynářovi moci, a regentův všehoschopný myslivec Filip (dobrý Vlastimil Hašek), který má políčeno na stejný úlovek jako mlynářův syn Jan. Z dalších rolí: mladinká dívka Martina (Karla Chadimová), opětující lásku Janovi a odolávající nechtěnému náporu Filipa, poslušný regentský dráb (Josef Hlinomaz), biskup Dittrichštejn (Bedřich Karen), povolávající na pomoc upevnění regentovi moci Probuse, pacholek Jakub (Jaroslav Moučka), a pastýř ovcí (František Kovářík). Působivé historické drama se hodilo do krámu tehdejší oficiální moci, aby mohla ukázat, svým způsobem, zrůdný způsob moci vyvolených a urozených a nutnost vlády prostého lidu. Těžká doba, totální podrobení i zárodku vzdoru, zotročení těch nejprostších a rozrůstání majetku a rozšiřování strachu z odplaty na zemi i v nebi. Obdivuhodně podmanivá podívaná, která je rozkoší i potěchou pro oko i duši. (05.01.2013)