Ďáblova past

Vláčil, Liška, Macháček a prostorově uchvacující exteriéry v okolí moravského krasu. Průměrná literární předloha byla zásluhou výše jmenovaných pozvednuta na jeden z nejpůsobivějších filmových okamžiků, připravujíc tím pevnou půdu pro Vláčilův geniální tvůrčí rozmach v druhé polovině šedesátých let. Jakýsi třetí rozměr je filmu přiřknut jeho nekompromisní odpovědí na socialismem pokřivené Jiráskovo a Steklého Temno (1950). (12.12.2008)

Historická dráma, lyrizovaná balada. Prvá vec, ktorú som si hneď od začiatku uvedomovala – čas (časy), v ktorých film vznikol. Takže mu nemožno veľmi vyčítať tendenčnosť. Naopak, práca s kamerou, mimikou postáv a upriamenie na magické pôsobenie príbehu zabralo. Určite dielo, ktoré sa oplatí aj po 60tich rokoch pozrieť. (22.07.2022)

Na jedné straně Macháčkův "pětihvězdičkový" kněz Probus, interpretační bohatost, vizuální nádhera a atmosféra, která rozhodně není z nejhorších. Na druhé straně ovšem jistá utahanost (i navzdory krátkosti), odcizenost a hlavně ten rodokapsový závěr. Říci o něm, že tam sednul, to je jako říci, že jsem hrdým slávistou. Prostě čirá lež. (12.12.2008)

"Lidé sami vytrhnou jedovaté býlí z kvetoucí zahrady Hospodinovy."                                                                                        Ďábel nastražil past, obékl černé kněžské roucho. Místo pastýřem ovcí, stal se lovcem. Jako protiváha k němu stojí prostý mlynář, který není studovaný, ale je dobrým pozorovatelem přírody. Naprosté prohození rolí - ten který mě byl vzdělávat vystupuje jako zpátečník, mlynář v bílém tu vystupujejako nositel nových myšlenek. Vyprahlou krajinou prochází procesí se zástavami a modlí se za vodu. Procházejí kolem muže, který kope v zemi. Jedni se modlí, jiný se dá do práce a začne kopat. Blahodárná voda, která by měla přinést všem osvěžení ale paradoxně rozdmýchá nesmysný svár. Střet s prostou vírou a selským rozumem mlynáře a studovaného ortodoxního kněze je krom trefně sepsaného dialogy vystupňovaný i dramatickou hudbou Zdeňka Lišky a vytříbenými záběry Rudolfa Milíče. Svůj román Mlýn na ponorné řece napsal Alfred Technik už v roce 1956. Vycházel v něm ze zkušeností, které nasbíral při zaměřování podzemních prostor v Moravském krasu, v kraji opředeném pověstmi. Předlohy se chopil František Vláčil, který z ní vytvořil filmovou baladu, která si nijak nezadá s dílem Bergmanovým. Scenář: František Dvořák, Miloš Kratochvíl                                                                                                    Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec (05.12.2014)

František Vláčil byl mistrem ve svém oboru. Jeho šerosvitná dramata nasnímaná výtvarnou kamerou a doprovázená Liškovou hudbou předkládají obrazy z dob dávno uplynulých, a přesto nadčasových. O církvi jsem si iluze nikdy nedělal a ani dělat nebudu, úplně mi stačí názory a postoje současných církevních hodnostářů, aby mi běhal mráz po zádech z toho, jak by nás řídili, kdyby byli u moci. Vytýkat tedy filmu, že zobrazuje církev ideologicky pokroucenou, je směšné. Naopak to vědomí moci, které měla, je vykresleno naprosto přesně. Samozřejmě lze chápat snímek i alegoricky - ano, obžaloba nejen pánů, ale i komunistů a vůbec všech, kteří povýšeně ostatním vládnou. Svoboda je totiž to, co se těžce získá, ale snadno ztratí. Zatímco regent je buranským mocipánem, tak duchovní je ukázkovým příkladem hada - slizký úsměv a v zubech jed. Scénář, herecké výkony, řemeslo - vše je naprosto bezchybné. A šťastný konec? Proč ne. Vždyť každý lidský život skončí blbě, tak alespoň ve filmu to může být občas jinak. Viděno 4x a opět s nadšením. (10.11.2018)