Dým bramborové natě

Ještě teď mi hučí v hlavě dunění stožáru vysokého napětí v závěrečné scéně, stejně tak mě mučí i zamlžené okýnko, valící se déšť, nepřehledná cesta, černý nákladní vůz. Vláčil do této záverečné scény vtisknul marnou snahu hlavního hrdiny. Vynikající Rudolf Hrušínský a pro mě překvapení Jana Dítětová v roly sestřičky s tak ničivým pohledem, že skutečně zamrazí. (19.01.2008)

Pořád je to nadprůměr, ale cítím tentokrát od Vláčilova filmu menší zklamání. Námět měl rozhodně na víc, než jen na depku z podzimu života, která vede z bláta do louže a od problému vlastního k problémům jiným, které se k vlastnímu problému jen přidají a je to horší než předtím. Ano, takový život bývá a ani to nekritizuji, problém mám s tím, že kromě té depky to ve mě nezanechalo nic. Žádný silnější pocit, žádnou spokojenost z propracovaného psychologického dramatu, ani hlubší smutek, ani nadšení z poctivé filmařské stránky či výkonu herců... Prostě jsem to sledoval, skončilo to, můžu si to odškrtnout a jít dál. A přitom jsem od toho čekal dost, slibně tu vypadalo snad všechno. Mohlo to být nostalgické, mít více rozměrů i pohledů na situace, ale vše se v tom utopilo a časem až ztratilo. A Hrušínský sice hraje skvěle, ale tady se ani nemusel snažit, protože víc jak jednu emoci ukazovat nemusel. Nevím, třeba to docením časem, ale teď to na víc jak tři hvězdy opravdu nevidím. Silné 3* (13.09.2023)

Nebýt literárních skript (kapitola próza po roce 1945), kde je Bohumilu Říhovi věnován jeden řádek, zůstal by mi tento zdařilý film zcela utajen. Říha je scénáristou a autorem takových pecek dětské socialistické literatury jako je Divoký koník Ryn, Dva kluci v palbě, jeho další díla posloužila svým námětem pro Adama a Otku či jistě známější Honzíkovu cestu. Říha psal ale prózu i pro dospělé a příkladem snahy o moderní socialistickou literaturu, která se snaží korespondovat se stylem světové, je Doktor Meluzín. Tato kniha a film jsou tím nejlepším, co si může čtenář/divák z Říhy odnést. Je však nutno podotknout, že próza samotná má závěr zcela jiný (Markéta dá dítě na starost Meluzínovi a odjede pryč, Pavlína mu vyzná lásku a tak dále). Nejedná se tedy o adaptaci knihy, jak se mnohdy uvádí, nýbrž spíše vybraných částí a motivů. Posledních několik minut v omšelé a otlučené sanitce, spolu s tíživou a reálnou zápletkou + vykreslení vesnice let sedmdesátých a výkon paní Galatíkové, vytváří ze snímku záležitost, jejíž smutný Dým budete pociťovat ještě nějakou dobu... (29.12.2008)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“ (09.01.2014)