Dým bramborové natě

Na dobu veselého budování socialismu dost ponurý film. Ale o to věrnější a pravdivější. Doktor Meluzín, nezván a nevítán, si klestí cestu životem na vesnici, která mu měla připomínat šťastné dětství. Jenže vše se změnilo a od dětství ho dělí nejen spousta let, ale také nová doba, tolik odlišná od té dřívější. V tomto filmu je to hodně patrné, proto byl zřejmě také zakázán. (21.12.2013)

EDIT: Tak jsem na to pár letech zase kouknul, a najednou mám před sebou úplně jiný, nedotažený film. Čekal jsem, že hlavní postavou bude doktor Meluzín a jeho vlastní léčba z rozčarování, tedy z toho, jak celý život dělal, co vlastně nechtěl, podřizoval se manželce, kolegům v ústavu, a sice to dotáhl až na špičkového lékaře v Paříži, ale prostě nedělal to, co chtěl on sám. A teď to dělat chce. Jenže Vláčil kašle na postavu doktora Meluzína, což je pak žel znát i na výkonu jinak obvykle excelentního pana Hrušínského, který zde působí nerozhodně, neb neví, co a koho má vlastně hrát. Jeho postava odnikud nikam nejde a nedojde. Celé se to soustředí jen na tu stařeckou depku a melancholii, a jak pravil můj syn, člověk by spíš čekal, že se v té sanitce rozsekají všici. PŮVODNÍ KOMENTÁŘ: Dokonalý snímek o stárnoucím doktorovi, který podobně, jako se pálí na podzim bramborová nať, se cítí na podzim svého života vyhořele. Hle, symbolika! Odjíždí z rušné a vystresované Prahy na venkov, kde vlastně chce život jen tak dožít, ale interakce s osudy lidí kolem něho ho nutí jednat jinak. Celé je to melancholické, jak asi stáří a rekapitulace mohou být, ale uvěřitelné, skvěle zahrané a reálné. (24.06.2018)

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Tak tenhle Vláčilův film se mi hodně líbil. Více než nedávno zhlédnuté Údolí včel, což je dle mého opravdu československý velkofilm. Obří podíl na mém kladném zážitku má samozřejmě Hrušínského výkon. Vlastně ani nemá cenu psát, jaký byl pan Hrušínský geniální herec, to musí vědět každý, kdo s ním něco viděl a kdo to pořád neví ať rychle zhlédne něco kde hrál hlavní či vedlejší roli. Třeba tenhle krásný film o stárnoucím doktorovi, který se vydává zpět do svého rodného městečka hledat novou chuť do života. Opět léčit, pomáhat. Někteří to totiž potřebují. Ať je to bezdětný manželský pár, který bydlí nad ordinací a sdílí s doktorem byt nebo místní děvče ze statku. Pomůže jim? A pomůže sobě? 80% (24.11.2011)

Klasický český film od Františka Vláčila s opět výborným Rudolfem Hrušínským a řadou další dobrých herců...Film se zaměřuje na stáří a lidské vztahy jednoho staršího doktora,který se rozhodl pracovat na vesnici...Postupem času se stává u lidí oblíbeným a na konci musí řešit nejtěžší problém-smrt jedné z jeho pacientek,která porodila dítě...Skvělý a srdceryvný film,který na konci nutí skoro až k slzám... (16.10.2005)