Dým bramborové natě

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil. (19.04.2024)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Pocitovo veľmi bohatý snímok, kde kraľuje hlavne pocit všadeprítomnej melanchólie a nostalgie. Film o ľudskosti a pravých hodnotách, ktoré na staré kolená hľadá vo svojom rodisku v zahraničí uznávaný doktor Meluzín. Vo svojej podstate ide vlastne o pozitívnu vec, pretože snímok ukazuje, že aj v prostredí všeobecnej nedôvery a malosti je možné presadiť ľudskosť a láskavým prístupom tak získať duchovnú rovnováhu a úctu všetkých. 85/100 (06.10.2015)

Nebýt Rudolfa Hrušinského tento snímek by zdaleka nebyl tak příjemný. To, že doktor tráví většinu svého volného času sezením a procházkami po hřbitově někomu jistě přijde ironické. Jen mimo téma, kdybych byl američan a viděl název filmu Smoke on the Potato Fields určitě by mě nikdo do kina nedotlačil :) (28.10.2006)

V kontextu Vláčilovy tvorby patří tento film k tém méně zdařilým; to je ovšem zase vláčilovské konstatování; v řadě jiných režisérských filmografií ne zanedbatelných by naopak patřil k jejich ozdobám. Vlastní etické téma je uchopeno ústrojně, rozvíjeno věcně, spoluneseno řadou kvalitních hereckých výkonů a nevyznívá špatně. Nelze však také napsat, že vrcholně. Normalizace - dílo vznikalo v její nejtvrdší fázi a nemohlo být nepoznamenáno její stále silnou a razantní cenzurou - se projevuje určitou rozlomeností hlavního konfliktu hry kolem Galatíkové a pro Vláčila neobvykle pomalu uplývajícím dějem, v jehož scénáři se ke konci poznenáhlu vytrácí i potřebné napětí. DÝM jakoby se měnil v mlhu. Mlhu, která však ve svém souhrnu nevydá ani na proslulý opar; poněkud rozporuplnou látku totiž do ruky dostal jeden z největších českých herců vůbec. Ohlasy dosvědčují, že v této konstataci ani nepředbíhám dobu, ani neznásilňuji skutečnost. I za Františka Vláčila - jakkoliv troufale to může znít - jsem tomu rád. (24.03.2008)