Hadí jed

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Intimni drama predvedene na minimalnim prostoru a s malym poctem hercu. Syrove zimni pocasi, dve marintgotky, zacinajici vztah mezi otcem a dcerou a demon alkohol v hlavni roli tohoto trochu depresivniho snimku, ze ktereho temer nevede cesta ven. Prijemne prekvapil herecky vykon Svobodove a hlavne Vinklare ( mozna jeho nejlepsi role ). Velmi slusna atmosfera a hudba Fisera. (15.11.2010)

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Pekelné psychodrama o závislosti jako je démon alkohol...Notorika mistrně zahrál Josef Vinklář, z toho až mrazí...Nejlepší Československý režisér František Vláčil dokáže natočit jakékoliv téma - ikdyž démon alkohol mu byl velice blízký...No a mistrovskou hudební koncepci provedl další neskutečnej umělec - Luboš Fišer. Tohle je FILM!! (12.07.2014)

Tři chlapy, dvě maringotky a jeden pes. Do tohoto prostředí přijde mladá dívka (Ilona Svobodová), aby poznala svého otce, kterého před tím nikdy neviděla. Zprvu to setkání probíhá vcelku šťastně, ale díky alkoholu, který působí vskutku jako "hadí jed", to štěstí nemůže dlouho vydržet... Hodně syrově zpracování. Maringotky, sníh, dující vítr. V těchto kulisách se odehrává většina filmu. Josef Vinkláře byl famózní herec, ale při pohledu na něj v tomto filmu je člověku spíše do pláče, než že by si to jeho herectví nějak moc užíval I když vlastně právě v tom je velikost herců jako on. (06.05.2017)