Hadí jed

Vynikající dramatický film. Ilona Svobodová, ač v té době měla za sebou pár filmů vynikajícím způsobem zahrála dívku, která po smrti své matky hledá cestu ke svému otci. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý v tomto případě neplatilo, přestože se zdálo, že si oba k sobě najdou cestu, démon alkoholu nit přetrhl. (13.02.2016)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Pekelné psychodrama o závislosti jako je démon alkohol...Notorika mistrně zahrál Josef Vinklář, z toho až mrazí...Nejlepší Československý režisér František Vláčil dokáže natočit jakékoliv téma - ikdyž démon alkohol mu byl velice blízký...No a mistrovskou hudební koncepci provedl další neskutečnej umělec - Luboš Fišer. Tohle je FILM!! (12.07.2014)

Jednoduchý, ale díky výborným hercům přece jenom výjimečný příběh. Černobílá kamera, zasněžená krajina, neustále kvílející vítr a Vláčilova úsporná režie dělají své, úplně mi neseděl snad jen začátek s (říkám to nerad, ale je to tak) Fišerovou hudbou, která by se hodila spíše do nějakých Bakalářů (a platí to i pro celou scénu narozeninové oslavy). (28.11.2011)

Několik maringotek, chlastající Josef Vinklář, sympatická Ilona Svobodová a František Vláčil na režisérské židli. Tak málo stačí na vynikající film reflektující lidské charaktery podobným stylem, jakým to u nás dokázal snad jen Miloš Forman. Příběh se vešel do necelé hodinky a půl, ale přesto řekl všechno podstatné. Po závěrečné scéně zůstal jen pocit stejně mrazivý a bezútěšný, jako ta zasněžená, ledovým větrem trýzněná krajina. (19.04.2022)