Režie:
František VláčilScénář:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (102)
Fascinující celovečerní debut Františka Vláčila, výjimečně s tématem ze současnosti. Jednoduchý poetický příběh zůstává ve stínu Vláčilovych historických velkofilmů, divák od takového snímku může očekávat pouhou dobovou raritku pro rozšíření filmových obzorů... a přece. Svým neobyčejným kouzlem zaujme už během titulků melancholickou hudbou Zdeňka Lišky, bohatě se dále vlnící celým příběhem. Upoutává přímorským prostředím v jedné z dvou linek příběhů i stylem vyprávění, kde se buď nemluví nebo polovina krátkých replik odzní v cizím jazyce. Snímek není založen na hereckém obsazení (mistr malých rolích František Kovářík je pouze drobným bonusem a Václava Irmanova v hlavní dospělé roli bych po 15ti letech od Mrtvý mezi živými bez úvodních titulků ani nespoznal). Celá atmosféra filmu tkví na výtvarní stránce, vedle kamerových záběrů Jana Čuříka a obrazu se spoustou kontrastů světla a stínu hraje ve filmou důležitou roli i malování a sochařské umění. To vše krásně zachycuje svět smutné opuštěné dívky a tělesně postiženého kluka, dvou hlavních protagonistů z různých koutů Evropy, kteří se nikdy nepotkali, ale spojila je holubice. Myšlenka postupného uzdravení s paralelou mezi klukem a bílou holubicí ke mne dorazila, ale škoda poněkud nevýrazného konce s několikaminutovými záběry na střechy pražského velkoměsta. Ten se mi k celkové atmosféře nehodil a v závěru trošku pokazil mé celkové dojmy. (85%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) ()
V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. ()
Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. ()
Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. ()
Kouzelný film, který je plný přenádherných obrazů a scén, které i po více jak půl století berou dech. Velmi přesvědčivý herecký výkon malého Karla Smyczka, nepřeslechnutelný hudební doprovod Zdeňka Lišky a skvělá práce s kamerou, prostorem (zrcadla) a výpravou (střídání města a prostředí) - to a ještě více tvoří z tohoto snímku výjimečnou klasiku. Zkrátka film, který je jak dojemný a milý, tak hořký, ponurý a depresivní, přičemž oba póly jsou ale použity účelně. ()
Galerie (21)
Photo © Česká televize
Zajímavosti (9)
- V úplném závěru filmu je možné zřetelně spatřit Stalinův pomník, který stál na Letné v letech 1955–1962. (smikyna)
- Povídku „Susanne“ Otakara Kirchnera, podle které je snímek zpracován, měl původně zfilmovat režisér dětských filmů Milan Vošmik, který později také doporučil Karla Smyczka do role Michala. (Xell)
Reklama